Červeným berlingem projíždím úzkými uličkami brněnského Bronxu. Všude je plno, proto musím zaparkovat o blok dál a scházím po Hvězdové k bývalé káznici, jejíž bohatá a pohnutá historie sahá až k Marii Terezii a kde nyní tvoří umělci nejrůznějších oborů. Malý ateliér zde se svou kamarádkou má malířka Lenka Kamínková.

Vy jste se narodila sice v Ostravě, ale do školy jste už chodila v Brně. Je to tak?
Ano. Narodila jsem se v Ostravě, ale od malička jsem v Brně. Od čtyř let. Vystudovala jsem v Brně SŠUŘku a pak jsem byla na malbě v Bratislavě.

U profesora Ivana Csudaye. Jaký byl?
Byla jsem u něj spokojená. První rok si člověk prošel všechny čtyři obory. To jsem chvíli uvažovala i o soše. Hodně jsem chodila za Deziderem Tóthem do Neateliéru a konzultovala s ním hodně věcí. Pak v pátém ročníku jsem přes Erasmus byla na stáži v Polsku. Zůstala jsem tam místo jednoho semestru celý rok. Bylo fajn zažít jiný pohled a taky jsem se tam cítila víc svobodná.

V Bratislavě na VŠVU jste absolvovala v roce 2008
a o dva roky později jste s kamarádkou založily ateliér Malování kreslení.
Ateliér pro výtvarnou tvorbu dětí i dospělých jsme po škole zakládaly s Hankou Linhartovou. Po čase jsem odtud odešla a založila si vlastní ateliér pro děti – Ateliér kroužek v Modřicích. To bylo v roce 2016. Poslední dobou mi tam pomáhá ještě další lektorka, abych měla více času na své vlastní malování. Sice jsem vždycky malovala, ale dávala jsem daleko více času a energie různým výtvarným kurzům a vlastně i svoje tvůrčí nápady jsem více poskytovala jiným lidem. Časem mě to docela „vyšťavovalo“ a chtěla jsem změnu.

To bylo přibližně v které době?
Asi před dvěma lety jsem pocítila, že chci být ve větším kontaktu s ostatními umělci z Brna. Nejdřív jsem šla na Dukelskou, zrovna tam někoho hledali. Dnes využívám téměř každý den na vlastní tvorbu.

Můžete mi víc povědět o skupině Les3, ve které se zaměřujete na land-art a site-specific instalace?
Asi před čtyřmi roky jsme se sešly tři – Hanka Krupa, Jana Moštíková a já –, řešily jsme podobné věci a chtěly jsme se vzájemně podpořit ve výtvarné tvorbě. Název Les3 byl tehdy pracovní. Chtěly jsme, aby naše tvorba byla spojená s krajinou. Vždycky jsme vyjely na nějaké místo na Moravě a přímo na tom místě jsme něco vytvořily z toho, co jsme tam našly.

Takže jste dopředu neměly žádný plán?
Ne, neměly. Někdy jsme tam strávily i spoustu hodin a snažily se to místo nějak navnímat, najít tam nějaké zajímavé věci. Byly jsme například v Křetínské přehradě (Vodní nádrž Letovice), když byla vypuštěná. Uprostřed zůstala téct říčka Křetínka. Nacházely jsme tam spoustu různých předmětů utopených v bahně. Například železné obruče. Pak jsme výsledky z tohoto výletu vystavily v bývalém pivovaru – likérce na Pekařské. Myslím, že se to tam pěkně hodilo.
Nebo minulý rok jsme byly na naší chalupě v Beskydech. Nazvaly jsme ten projekt Bečva – Paměť místa. Já jsem šla více cestou osobních vzpomínek spojených s mými příbuznými. Z vlasů mojí maminky jsem například vytvořila jakoby mapu říčního proudu řeky Bečvy. Nebo jsem si zapsala na staré papírky výroky mojí babičky. Například říkala: „Tomu prameni, kde chodíte pro vodu, musíte občas poděkovat.“

Co je to kamishibai?
Kamishibai je japonské tradiční papírové divadlo. Vozili speciální dřevěný kufřík připevněný na kolech, objížděli s ním vesnice a vyprávěli příběhy. Ale s příchodem televize se tato tradice úplně vytratila. Tvoříme to s Nori Hamár, která píše příběhy, a já dělám ilustrace. Nyní máme šest příběhů, se kterými vystupujeme. Někdy to máme i tak, že ty ilustrace tvoří samy děti.

Čím se momentálně zabýváte?
Řešila jsem téma stěhování, což pro mne souvisí s tématy opouštění a zanechávání. Vzniklo to tím, že moje rodina se hodně stěhuje, a tak jsem vytvořila takovou mapu, kde je zakresleno, odkud kam jsem se stěhovala. Mám ráda i to vlastní fyzické nošení věcí, skládání, přesouvání... Často stěhuju i kamarády. Z každého starého místa člověk něco vyhodí, něco se prodá a do nového místa se pořídí něco nového. Poslední velké stěhování jsem zažila, když taťka prodal dům. Ten byl velký, se stodolama a vším dalším, a šel do maličkého domečku, takže se musel hodně věcí zbavit. Ke spoustě věcí má člověk vazbu – vzpomínku na někoho –, takže se toho zbavit nechce, ale musí, protože to s ním fyzicky dál jít nemůže.

Jan Buchta, kurátor GVU v Hodoníně