DOA 2025

Nina Fránková je výtvarná umělkyně pracující s porcelánem a keramikou ve svém ateliéru v Blansku. Tvoří pomalu a s důrazem na detail, mezi užitým objektem a volným uměním. Zajímá se o tvary, materiál a stopy procesu. Její tvorba vzniká v malých sériích, intuitivně a sochařsky, s respektem k řemeslu i osobní výpovědi.

Galerie města Blanska je regionální galerií, prezentující současné umění ve dvou výstavních prostorách. Celoroční dramaturgie není vymezena tematicky, ale sleduje průřez médii a generací, umělkyně a umělce spjaté s regionem i etablované na umělecké scéně. Kromě pravidelných dvojic výstav galerie pořádá komentované prohlídky, tvořivé workshopy pro děti i dospělé, přednášky, projekce, diskuze, procházky nebo performance.

Aktuální výstavy: Tender Shields a Václav Houf: Harmonious Co-existence

Tender Shields se zaměřuje na propojení zranění a pravdy jako dvou klíčových fenoménů, které ovlivňují jak individuální, tak kolektivní zkušenost. Zranění zde není považováno za slabost, ale naopak za základní stavební kámen lidského prožívání, který je zdrojem vztahů, sebereflexe a touhy po změně.
umělectvo: Dominik Adamec, Jan Bražina, Radovan Čerevka, Willy Schulz, Sophia Gatzkan, Dominik Matušek, Kristýna Lániková
kurátorka: Júlie Bútorová

Václav Houf: Harmonious Co-existence: Více než kdy jindy potřebujeme najít cestu k harmonické koexistenci. Václav Houf ve své grafické sérii "Hlav" rozvíjí téma vzájemného dialogu a vztahu jednotlivce ke společenské mase. Jeho díla, inspirovaná technofuturologickou estetikou, reagují na postfaktickou dobu a často využívají formu digitálních koláží. Tato série působí jako apel k aktivnímu přístupu ke světu, kde by vzájemná tolerance mohla ještě zvítězit.
kurátorka: Jana Písaříková

Známá česká kreslířka a malířka Toy_Box zaujala na počátku své umělecké kariéry především svou komiksovou tvorbou a projekty spojenými se sociální a environmentální angažovaností. Její nový soubor maleb, Krajina s ptáky, se inspiroval členstvím v České ornitologické společnosti a snahou ji podpořit. Toy_Box vnímá, že „příroda není něco, kam se chodí na procházky – příroda je naší součástí a my jsme její součástí, a pokud se jí nebude dařit, ani náš život nebude spokojený.“ Výstava zahrnuje také sérii rodinných maleb, které zachycují situace a momenty z autorčina běžného rodinného života. Pro ni je malba prostředkem k uvědomění si krásy i pomíjivosti všedních okamžiků.
Toy_Box se v posledních letech aktivně věnuje také tvorbě murálů u nás i ve světě. Nepropásněte možnost vidět i ten, který v rámci boskovické výstavy zrealizovala na budově kotelny naproti Základní školy Slovákova 8, Boskovice.

Knihařská dílna s více než osmdesátiletou tradicí sídlí v prostorách bývalé kontribučenské sýpky, která byla postavena koncem 18. století. O její chod se stará rodinná firma, specializující se na výrobu originálních zápisníků, diářů, fotoalb, cedulek na dveře, sešitů a dárkových předmětů z ručního papíru, knihařského plátna či kůže. V budově staré sýpky se nachází nejen knihařská dílna, ale také obchod s knihařskými výrobky a příležitostná kavárna, kde se pořádají koncerty, výstavy a besedy.

Sýpka, zděná patrová budova, byla původně určena k uchovávání obilí pro jednu nebo několik vsí. Sedláci sem odváděli část úrody a společné zásoby obilí sloužily k překonání let neúrody. Tyto kontribučenské sýpky vznikly na základě patentu Josefa II. z roku 1789, avšak v roce 1864 bylo jejich původní využití zrušeno.
Rodina Oujeských má v knihařském řemesle skutečně dlouhou tradici. Firmu založil v roce 1936 Bohumil Oujeský, knihař a malíř. V třicátých letech bylo toto řemeslo velmi žádané a pamětníci uvádějí, že v Boskovicích tehdy působilo sedm knihařů. Dílna se v minulosti několikrát stěhovala, včetně sídla v prostorách boskovické radnice. Během 50. let, v období komunistické totality, byly stroje znárodněny a firma fungovala pod Komunálním podnikem. Sametová revoluce v roce 1989 umožnila Ladislavu Oujeskému, otci současných majitelů, obnovit živnost a přestěhovat dílnu do rodinného domu. Od počátku nového tisíciletí firma pokračuje ve své bohaté rodinné tradici knihařského řemesla až do současnosti.

Hana Krupa si zařídila svůj ateliér v prostorách nejstarší budovy bývalé letovické fabriky Tylex. V tomto inspirativním prostředí se věnuje malířství, fotografii, tvorbě instalací a objektů. Její akrylové malby a akvarely jsou nesporně ovlivněné sny, zobrazují stylizované krajiny, často s postavami tajemných bytostí. Autorčiny objekty a instalace se rovněž věnují psychologizujícím a duchovním tématům.
Vychází z obrazů snových krajin a díky tomu považuje vlastní tvorbu za způsob, jak propojit svůj vnitřní a vnější svět. V autorčině tvorbě můžeme vnímat vlivy českého surrealismu ale i dalších autorů, jako například Williama Turnera nebo americké modernistické malířky Georgie O'Keeffe. V roce 2021 začala zpracovávat projekt osobních oltářů a děkovaných aktů formou série obrazů a fotografií. Byl to pro ní způsob, jak věnovat pozornost věcem, lidem a jevům, které se jí bytostně dotýkají (např. poděkování vysloužilé jabloni, oltářík výtvarnému umění, děkovaný akt hlíně apod.).
Ateliér Hany Krupy sdílí prostory bývalé továrny rovněž s Muzeem letovické krajky a Muzeem letovické keramiky.

Muzeum Blanenska ve spolupráci s umělci z Blanska a okolí připravilo unikátní umělecký výstavní počin pro letní sezonu roku 2025. Kolektivní výstava Zámek je instalována v běžně nepřístupných prostorách blanenského zámku. Zpřístupňuje veřejnosti velkolepé prostory zámecké půdy. Vystavená díla vstupují do dialogu se samotným prostorem a zároveň symbolicky reagují na půdu jako místo blízké obloze, plné tajemství a historie.

Vystavující: Jaromír Šimkůj, Martin Findeis, Bronislav Foller, Zdeněk Halla, Pavel Hayek, Lubomír Hruška, Irena Iškievová, Antonie Jandáková, Anna Klimešová, Ivan Kříž, Petr Kvíčala, Štěpán Málek, Daniela Mikulášková, Roman A. Muselík, Hana Novotná, Tomáš Prokop, Tomáš Rybníček, Matěj Říčný, Hynek Skoták, Jiří Šigut, Jolana a Jindřich Vodička, Petr Veselý, Jiří Valoch, Martin Vybíral
Kurátorstvo: Jana Písaříková, Jozef Štolfa

Historie výroby keramiky Josefa Mrázka sahá až do období první světové války. Svou firmu, Czech Peasant Art Company, založil a provozoval v USA. Jeho vřelý vztah k vlasti a aktivní zapojení do protiválečného odboje vedly k jeho rozhodnutí pomoci nově vzniklé republice s hospodářským rozvojem. Výsledkem byla stavba továrny na stolní nádobí v Letovicích, odkud měsíčně expedoval vagóny keramických výrobků do USA.
V roce 1923 továrna zaměstnávala 180 mužů a žen. Josef Mrázek každoročně představoval dva až tři nové vzory. Největším oceněním pro jeho keramiku byla zlatá medaile na Světovém veletrhu ve Filadelfii v roce 1926. Keramika Josefa Mrázka se v Letovicích vyráběla v letech 1918 až 1933.
Tato keramika je známá svou rozmanitostí vzorů, tvarů a barev. Obsahuje motivy od květinových a lidových až po kubistické a vitrážové. Vzory jsou malovány v pásech, medailonech nebo pokrývají téměř celou povrchovou plochu keramiky. Všechny výrobky byly malovány ručně a zpracovávány procesem dvojího vypalování.
Pro dosažení výrazných a pozoruhodných barev Mrázek experimentoval s různými pigmenty, což vedlo k tomu, že jeho barvy dodnes vynikají nádhernou sytostí a jasem. Budova továrny je od roku 2010 zapsána na seznamu Národního památkového ústavu jako kulturní památka. V současné době zde sídlí restaurátorská společnost opravující starožitný nábytek, ateliér Hany Krupy a Muzeum města Letovice.

Hlavní náplní muzea je expozice Příběh letovické krajky, který představuje příběh první továrny na strojově vyráběnou krajku ve střední Evropě. Historický postup přípravy podkladů pro výrobu krajky od návrhu po konečný výrobek v sobě překvapivě spojuje prvky umění, designu a uměleckého řemesla. Mimoto se návštěvník může seznámit s prvorepublikovým postupem přípravy filtrované kávy v originálních konvičkách Lamka.

Výstava Fantastický svět rostlin a zvířat představuje přírodní svět očima spisovatele Jiřího Dvořáka a výrazných současných ilustrátorů. Ilustrace Alžběty Skálové, Marie Štumpfové, Daniely Olejníkové a Juraje Horvátha ukazují, že spojení textu a obrazu může být zábavné i poučné – nejen pro děti, ale i pro dospělé.

Mozaika je jedinečným spojením tvořivosti a fantazie. Umožňuje vdechnout nový život zašlým předmětům nebo proměnit nepotřebné věci v originální umělecká díla. Tímto řemeslem se zabývá Dana Nováková ve své dílně v Moravském krasu. Kromě mozaikových obrazů a tradičních nástěnných dekorací se věnuje i výrobě stolů, stoliček a škrabadel, které vznikají z elektrikářských cívek či starých šicích strojů. Pro ty, kteří se chtějí seznámit s uměním mozaiky, pořádá kurzy pro začátečníky a nabízí otevřené dílny pro všechny, kdo nemají prostor a zázemí pro vlastní tvorbu.

Marcela Sehnalová je výtvarnice, která objevila svou vášeň pro malbu teprve před několika lety. Svou uměleckou cestu začínala s enkaustikou a postupně se začala věnovat také olejomalbě. Příroda, kterou s oblibou objevuje na svých cestách, je hlavním zdrojem její inspirace. Malovat se naučila samostudiem prostřednictvím odborné literatury, internetových článků a cenných rad od zkušenějších malířů. Její obrazy jsou charakteristické pestrými barvami a přírodními motivy.

Jaromír Šimkůj je sochař a zakladatel Galerie 1. Vesnická, kterou provozuje v komunitním duchu na zahradě svého domu. V tvorbě se zaměřuje na objekty a instalace z letovaného plechu. Inspiraci pro tvary svých děl čerpá z každodenního života a zaznamenává si je do malých ručně vyráběných deníků. V těchto denících lze nalézt útržky myšlenek a skici z jeho pravidelných cest vlakem mezi Skalicí nad Svitavou a Brnem.
Během DOA představí svůj ateliér s aktuálními díly a současnou výstavu v Galerii 1. Vesnická. Výstavní dramaturgie galerie se dynamicky vyvíjí na základě rozhovorů s přáteli a návštěvníky. Během své více než pětileté existence galerie hostila výstavy mnoha významných umělců a umělkyň, jako jsou Petr Kvíčala, Daniela Mikulášková, Jiří Kubový, Hana Novotná, Roman A. Muselík, Ivan Kříž, Anna Klimešová, Pavel Hayek, Hana Krupa, Hynek Skoták a další. Provoz galerie je veden především touhou objevovat zajímavé umění a potřebou jeho přátelského sdílení mimo velká umělecká centra, v prostředí moravského venkova.

Do Galerie 1. Vesnická se pohodlně dostanete i vlakem. Cesta vede do Skalice nad Svitavou a pak pěšky 1 km do Lhoty Rapotiny kolem mlýna a potoku.

Tvorba Hynka Bařáka čerpá výraznou inspiraci ze středověku, z historických událostí a artefaktů, s důrazem na rytířskou zbroj. V pozdějších dílech se od realistických námětů částečně odklání a přiklání se k lineární abstrakci ovlivněné varhanní hudbou. Jeho tvorbu spojuje specifický vizuální jazyk založený na strukturálních tazích štětcem, které se prolínají a vytvářejí celistvou mozaiku.
Bařák volně experimentuje s různými technikami, které vrství jednu přes druhou. Zajímavým příkladem je recyklace starších, nalezených či vyhozených obrazů, což se projevuje v jeho nové sérii PuzzleRecyclation. Zde pracuje s koláží a dekonstrukcí, čímž dává recyklovaným dílům nový život, přizpůsobený svému aktuálnímu rukopisu.
Nyní se také věnuje tématu mimikry a kamufláže, tedy schopnosti zvířat přirozeně se maskovat v přírodě. Na první pohled abstraktní obrazy po pečlivějším zkoumání odhalují stylizovaná zvířata, která se ukrývají ve spleti abstraktních lineárních tahů, což diváka vybízí k objevování a představivosti.
Mimikry v umění lze chápat na několika úrovních – od napodobování přírody až po konceptuální roviny skrytí, maskování nebo přizpůsobení se. V přírodě jsou mimikry strategií přežití, zatímco v umění mohou být vizuální hrou s ukrýváním a odkrýváním. Zvířata nebo objekty splývají s pozadím, a pozorovatel musí aktivně hledat, co vlastně na obraze je. Mimikry představují komplexní způsob, jak reinterpretovat realitu, zpochybňovat smysly a odhalovat skryté vrstvy významu.
I v tomto kontextu se objevují fragmenty z Bařákovy dřívější tvorby, jako jsou zbroje, varhanní píšťaly, zuby či runy. Neustále se mísí figurální a zvířecí motivy, mystické, převážně severské artefakty, znaky a písmo, které ve vrstvené malbě přecházejí v obsedantní abstrakci.
Práce s tématem mimikry v Bařákově tvorbě spočívá v balancování mezi tím, co je viditelné a co se skrývá. Jde o hru s identitou, vnímáním a kontextem, kde se pohybujeme mezi literalitou a abstraktním pojetím.
Hynek Bařák vystudoval Fakultu výtvarných umění VUT v ateliéru Petra Kvíčaly a Vyšší odbornou školu restaurátorskou v Brně.

Jedinečná příležitost k návštěvě běžně nepřístupného ateliéru a depozitáře Jana Wolfa (1941-2016). Jeho dílo je spojené s tvorbou velkoformátových městských vedut, fantaskních, metafyzických obrazů a plastik. Jan Wolf se na kulturní mapu města zapsal i jako zakladatel legendárního hudebního klubu Zlotoroh, který byl v 60. letech oblíbeným místem setkávání členů volného uskupení Brněnské bohémy. Jeho ateliér je ve správě umělcovy rodiny, která se společně s přáteli Jana Wolfa stará o jeho autorský odkaz.

Ivan Kříž se dlouhodobě se věnuje zkoumání vztahu mezi obrazem, prostorem a divákem, přičemž často pracuje s fragmenty, nalezenými objekty a archivními materiály. Jeho práce jsou citlivé, často minimalistické, ale zároveň nesou silné konceptuální vrstvy – reflektují paměť místa, proměnlivost vnímání a subjektivní zkušenost. Připravovaná výstava představí nový soubor děl. Kurátorsky výstavu představí Jan Spěváček.

Radek Belanec a Michaela Hromadová sdílí kreativní prostor pojímající zároveň ,,bigbítovou" zkušebnu, ateliér, obrazárnu, případně tetovací salon i posluchárnu v jednom. Oba autory spojuje nejen obrovský smysl pro nadsázku a humor, ale také již zmíněné tetování a společná kapela.

Tvorba Kamily Brůčkové je rozkročená mezi popisnou komiksovou kresbou a malbou tíhnoucí k abstrakci. V malířské tvorbě převládá přístup, kdy se výsledek mění v procesu na základě zvažování dané situace v obraze. Autorka při práci hledá vlastní řád obrazu a moment, kdy je vše na tom pravém místě, a to i záměrně narušuje.
V komiksové tvorbě je prostřednictvím digitální kresby vidět důraz na atmosféru a popisnost prostředí. Využívá lehké stylizace celku a exprese.
V ateliéru je spolu s Andreou Kaňkovskou.

Yakub Diviš je svébytná osobnost dnešního výtvarného Brna. Jeho příběh je o rozhodnutí věnovat svůj život malbě, při zachování vlastní autonomie a svébytnosti vůči vlivům velkých osobností a módních trendů. Je to narušitel zavedených řádů, malíř praxe levé ruky a tantrik výtvarného světa. Když se rozhodne tvořit, jde do toho naplno. Když pocítí touhu předat něco ze svého umění dál, otevírá kurzy a věnuje se studentům. A tak vzniká Narušitelova zahrada – přehlídka jeho cest světem malby, kdy se pohybuje od zobrazení konkrétních věcí, přeměněných makroperspektivou v abstrakce, k figuře nebo krajině se surrealistickými prvky. Hledá meze a možnosti techniky olejomalby a od roku 2011 se věnuje také lektorování vlastních výtvarných kurzů, kdy otevírá svůj ateliér studentům neortodoxní malby.

autorka textu: Mgr. Olga Čejková

Dagmar Dolíhalová se věnuje převážně kresbě, grafice, a to zejména dřevorytu, dřevořezu, hlubotiskovým a kombinovaným technikám. V současné době vyučuje řadu výtvarných kurzů v Brně i Praze a zasvěcuje svůj čas volné tvorbě.
Absolvovala obor ilustrace a grafický design, specializace grafika na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara, v ateliéru prof. akad. mal. Mikoláše Axmanna. V rámci programu Erasmus strávila tři semestry na Uniwersytet Artystyczny im. Magdaleny Abakanowicz v polské Poznani. Roku 2022 obdržela ocenění ve studentské kategorii za tisk z hloubky na Grafice roku 2021. Ten stejný rok se stala členkou Sdružení českých umělců grafiků Hollar Praha.

Petra Gescheidtová je absolventkou Fakulty architektury brněnského VUT. Vedle své vlastní architektonické praxe se věnuje ilustraci omalovánkových knih a také olejomalbě. Právě na olejomalbu je zaměřen ateliér ve Václavské ulici. Autorka hledá inspiraci především v dynamických přírodních procesech, je fascinována tekoucí vodou. Téma vody, řek, rybníků, koupání rovněž s oblibou zpracovává v plenéru v letních měsících. Její obrazy jsou plné energie a ostrých barev. Dalším oblíbeným tématem je také figurální malba, např. téma piety.

Tereza Holá vystudovala sochařství na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Ve své umělecké praxi se plynule pohybuje mezi sochou, kresbou a velkoplošnými site-specific instalacemi. Primárním těžištěm její práce je lidská zkušenost, zkoumání fyzické existence a stop zanechaných lidským jednáním. Zabývá se tím, jak se lidská citlivost k životnímu prostředí a zvířatům prolíná s tématy mateřství, partnerství a sexuality. Její výběr materiálů úzce souvisí s jejím tématem. Například použila zvířecí kůže v sérii kreseb, které zkoumají složitý vztah mezi lidmi a užitkovými zvířaty a řeší otázky chovu a porážky. V posledních letech vytváří rozsáhlé site-specific instalace využívající recyklované PET lahve nebo plechovky, ale stále víc tíhne k pomíjivým instalacím a sochám z přírodního materiálu jako je seno, tráva či rákos.

besiidka je design studio, kde se chuť potkává s materiálem. Nikola Chromečková a David Hotárek tvoří na pomezí food a produktového designu. Od jedlých instalací z krémů a čokolády až po kovové a skleněné objekty – jejich práce osciluje mezi pomíjivým zážitkem a trvalým artefaktem. Spolupracují s gastro výrobci i lokálními producenty a hledají nové formy sdílení a vyprávění příběhů skrze textury, materiály a chuť.

Radek Belanec a Michaela Hromadová sdílí kreativní prostor pojímající zároveň ,,bigbítovou" zkušebnu, ateliér, obrazárnu, případně tetovací salon i posluchárnu v jednom. Oba autory spojuje nejen obrovský smysl pro nadsázku a humor, ale také již zmíněné tetování a společná kapela.

Restaurátorská dílna Patina – místo, kde se čtyři restaurátoři a milovníci starého nábytku každodenně snaží zachránit příběhy starých časů. V dílně se věnují opravám starožitného nábytku i vintage kousků. V Patině se restauruje, čalouní, soustruží, lepí klihem, opravuje, zpevňuje, natírá šelakem, retušuje, tesá dláty nebo třeba vyplétá ratanem. A voní to tam dřevem.

besiidka je design studio, kde se chuť potkává s materiálem. Nikola Chromečková a David Hotárek tvoří na pomezí food a produktového designu. Od jedlých instalací z krémů a čokolády až po kovové a skleněné objekty – jejich práce osciluje mezi pomíjivým zážitkem a trvalým artefaktem. Spolupracují s gastro výrobci i lokální producenty a hledají nové formy sdílení a vyprávění příběhů skrze textury, materiály a chuť.

Své počátky malby na plátno Tomáš Chúpek situuje do pochmurného období covidu, kdy mu abstrakce a barevnost pomohly uvolnit se. Nyní tvoří v osobnější rovině, snaží se zachytit okamžiky ze života, kdy do fotografických vzpomínek míchá svou fantazii. Výsledkem jsou paradoxy, kdy komplikovanou povahu člověka dokreslují zvířata, která naopak reprezentují evolučně starší chování. To nakonec najdeme i v základech lidské psychiky, pokud se odhodláme jít do hloubek nevědomí. To, co jej provází celou tvorbou, je jasná barevná škála, odstíny které pořád sám objevuje.

Pracoviště Aditivní robotické tvorby Kabinetu 3D technologií FaVU VUT představuje jedinečný prostor v němž se umělecká tvorba setkává s průmyslovou robotikou. Nejedná se pouze o experimentální technologickou laboratoř, ale místo, kde se tradiční postupy obohacují o současné technologie, což vede ke vzniku nového řemesla. Průmyslový robot, jehož pohyb determinuje algoritmický scénář, vstupuje s umělcem do tvůrčího dialogu, v němž se objekt tvaruje nikoli jako předem uzavřený výsledek, ale jako emergentní projev výtvarného procesu.

Výstava roboticky tištěné grafiky vytvořené pomocí různých metod polotónování

Prezentace autorské platformy nazvané Sochařská laboratoř zahrnuje tvorbu sochařských setů a stavebnic, které zprostředkovávají architekturu a výtvarné umění prostřednictvím výtvarných workshopů, senzorických interaktivních zón a heren v galeriích a muzeích umění, participativních materiálových workshopů a výstav Material Flow. Tento projekt Andrea Kaňkovská realizuje spolu s Luciou Horňákovou Černayovou (SK).
Andrea Kaňkovská se ve své práci často zaměřuje na haptickou kvalitu materiálů. Ráda používá měkké průmyslové materiály, jako jsou PUR pěny, guma či netkané textilie. Kombinuje pracovní postupy běžné v designérském provozu, edukaci a zprostředkování umění s volnou uměleckou tvorbou. Autorka sdílí ateliér s Kamilou Brůčkovou.

Kiseljovy expresivní obrazy vyjadřují synestetické vnímání světa – autor vnímá hudbu a všechny vjemy barevně a svými obrazy vzácně propojuje všechny smysly diváka – barvy, filozofický význam, hudbu, pohyb, prostor a čas. Je autorem vlastního výtvarného směru – synestetismu. Věnuje se také symbolice tarotu a hermetismu a tvorbě nástěnných maleb (v roce 2015 namaloval největší nástěnnou malbu v ČR o ploše 600 m2 v Tišnově u Brna). Další jeho nástěnné malby jsou ve Florencii, Kodani, Edinburghu, Lipsku, Praze aj. V roce 2018 získal cenu Goldene W za svou uměleckou a vědeckou činnost spojenou s dílem Richarda Wagnera. Ve stejném roce se s týmem Macl/Luňáková zúčastnil mezinárodního divadelního festivalu v Casablance v Maroku s malířskou performance s projekcí, kde získali cenu za interakci.

Tichá voda label je umělecká platforma, která podporuje mladé a neobjevené umělce. Label provozuje e-shop s českým designem a uměním nejmladší generace studentů a absolventů. Mezi jejich aktivity mimo jiné patří kolaborativní výstavní projekty, workshopy a pop-upy. Zakladatelem platformy je Jakub Komárek, absolvent pražské Scholastiky a student Fakulty výtvarného umění VUT v Brně.

Pavel Krahulík se věnuje soustružení dřeva, zabývá se výrobou soustružených předmětů jak uměleckých tak užitných. Jeho činnost zahrnuje široké spektrum výrobků - misky, talíře, vázy, psací pera a jiné výrobky jako dílce pro truhlářskou výrobu a kusovou výrobu poškozených soustružených částí restaurovaného historického nábytku. Autor je řemeslník, který se celý život věnuje tesařskému a truhlářskému řemeslu. Soustružení dřeva je další velké hobby, kterým se dlouhodobě zabývá.
V roce 2020 se stal držitelem titulu Mistr tradiční rukodělné výroby Jihomoravského kraje v oboru tesař.
Během DOA budou v dílně probíhat ukázky soustružení dřeva.

Lucie Lienerová, tvořící pod pseudonymem Lištica, je absolventkou Ateliéru malířství 3 na brněnské FaVU. Její malby se vyznačují prolínáním několika vrstev, od citací z dějin umění přes její zkušenosti ze závodního plavání a péče o koně až po osobní a intimní prožitky s blízkými. V roce 2025 byla v Brně k vidění její autorská výstava v Galerii Mladých (Galerie TIC) s názvem Plevelitel a také byla zastoupena na skupinové výstavě Dostihový salon v brněnské galerii Cejla. Pro její malířskou tvorbu jsou charakteristické plošné tahy a monumentalita, které zajímavě oscilují se symbolicky snovou atmosférou a jakoby zastaveným časem.

Helena Lukášová se pohybuje ve více disciplínách. Primárně se zabývá prostorovou tvorbou, a to jak ve fyzickém, tak virtuálním prostoru. Těžiště její práce je zkoumání vztahu virtuálního a reálného světa, který vnímá v symbolické rovině komplikovaného vztahu mezi skutečností a vlastními představami, jež chápe jako "předobrazy", které ještě nenašly svoji jasnou vizuální definici.
Helena studovala na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, kde absolvovala i doktorská studia. Dlouhodobě působila v Johnson Atelier - Technical Institute of Sculpture v USA. Nyní vyučuje na FI Masarykovy univerzity.

Do Brna se Petr Lysáček, umělec dlouhodobě spojovaný především s ostravskou výtvarnou scénou, přemístil asi před sedmi lety. Ve svém ateliéru pracuje především na instalacích, ale věnuje se rovněž malbě nebo například organizaci výstav v obřanské Kafaře. Jako "umělec v důchodu" je nedílnou součástí brněnského uměleckého života. Pracuje s prvky ready-mades a neo-dada, které mu pomáhají zpochybňovat zaběhané formy a obsahy. Je mistrem v apropriaci nalezených či různě získaných předmětů. Tyto předměty recykluje a někdy dotváří vlastními zásahy tak, že vznikají nové souvislosti. V některých objektech či instalacích jde o vyslovení hlubších spirituálních symbolů, které jsou ovšem podrobeny, pro Lysáčka příznačné, ironii.
Na uměleckou scénu nastoupil na počátku 90. let, kdy se ještě jako student AVU stal členem skupiny Pondělí (Milena Dopitová, Pavel Humhal, Petr Písařík, Michal Nesázel, Petr Zubek).

Anna Magni je krajinářská architektka a výtvarnice, která záměrně i mimoděk propojuje obě tyto disciplíny. V současnosti se věnuje tématu skleníků pro zemědělskou velkovýrobu na území Brna. Vydává se na dobrodružné výpravy do světa zanikajících technických staveb a sleduje, jak jsou postupně pohlcovány přírodou. Její pracovní metodou jsou terénní průzkumy, fotografie, kresba a malba. Svět upadajícího tradičního zahradnictví a zelinářství mapuje také prostřednictvím amatérského antropologického průzkumu. Realizuje rozhovory s pamětníky a zachycuje útržkovité vzpomínky na sociálních sítích.
Anna otevírá svůj zahradní ateliér na tradičně zemědělském předměstí Brna, kde představí obrazy z nedávné výstavy. Těší se na rozhovory o své tvorbě, architektuře a pěstování.

Miroslava Maixnerová vytváří unikátní velkoformátové mozaikovité obrazy technikou suchého pastelu, které jsou světově zcela ojedinělé. Tato díla jsou zpravidla malována na míru pro klienta, s jeho účastí na výběru tématu. Maixnerová vytváří barevně harmonická plátna často pomocí geometrických tvarů. Kromě toho se věnuje ručně prořezávaným plakátům, ilustracím a lidovým malbám na jihomoravské vinné sklepy.
Od roku 2012 se dělí o své bohaté zkušenosti ve výtvarných kurzech, kde se soustředí nejen na rozvoj technických dovedností studentů, ale také na podporu jejich vlastního výtvarného rukopisu a směřování. Její studenti se pravidelně řadí mezi vybrané uchazeče o studium na výtvarných školách.
Se svým manželem, restaurátorem nábytku, sdílí sousedící pracovní prostory.

V posledních letech Pavel Matyska pracuje se silně omezenou barevností, která na plátnech vytváří pocit bezčasí. Tento přístup mu umožňuje vydávat se za svými náměty hluboko do minulosti. Zobrazováním pravěkých ještěrů či polozvířecích australopitéků nesleduje realistické vylíčení dávných dob, ale skrze tyto náměty se vyrovnává s aktuálními tématy kulturních válek, agrese ve společnosti a vzorců chování, které dnes definují světový řád. Fascinace historií, uloženou ve vrstvách země, která nikam nemizí, je pro něj klíčová. To vše doplňuje ironie, nadsázka a humor, které v Matyskových obrazech výrazně rezonují.

Obrazy Zdeňka Náplavy malované technikou olej na plátně se věnují tématu světla v jeho duchovní podobě. Autor vychází z uměleckého směru lyrické abstrakce. Vedle maleb se profesně věnoval i divadelní fotografii (zaměstnán v Národním divadle v Brně), abstraktní fotografii a focení architektury.

Umělecká praxe Hany Novotné má svůj základ v oblasti tvorby keramiky a porcelánu. V posledních letech se však její autorský rejstřík značně rozšířil směrem k dalším uměleckým materiálům. Většinu času autorka osciluje mezi designovou a volnou tvorbou. V současné době se věnuje především tématu minimalistického objektu, který je charakteristický materiálovou variabilitou, transparentností a možností divácké interakce. Na její aktuální tvorbu má vliv i zkušenost s čínským současným uměním.
Hana Novotná absolvovala Ateliér keramiky a porcelánu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (1985-1991) a studovala v ateliéru Ceramics and Glass na University of Industrial Arts v Helsinkách. Na disertační práci pracovala na Nanjing University v čínském Nankingu (2014-2015). V současné době žije a tvoří v Brně. Kromě vlastní tvorby a designu se věnuje pedagogické činnosti. V roce 1998 se stala pedagogem na FaVU VUT v Brně. V letech 2005-2011 učila v Ateliéru keramiky a porcelánu na VŠUP v Praze. Od roku 2013 působila jako pedagog na Masarykově univerzitě. Jako hostující pedagog vyučovala na Fakultě umění a designu Ladislava Sutnara na Západočeské univerzitě v Plzni. Od 90. let pravidelně vystavuje doma i v zahraničí. Publikovala články v odborných časopisech a v roce 2018 vydala knihu "Porcelán+". Od roku 1991 je členkou Académie Internationale de la Céramique se sídlem v Ženevě a členkou SVU ČR od roku 1992. Od roku 2022 je členkou Rady AIC-IAC pro východní Evropu se sídlem v Ženevě.

Lukáš Orlita je absolvent FaVU VUT v Brně. V letech 1994-2000 studoval v ateliéru malířství u prof. ak. mal. Jiřího Načeradského. Ve své tvorbě začínal jako fotorealistický malíř městské krajiny. Autor si později prošel cestou geometrické abstrakce a stylizovanou malbou bio-.mechanických "robotů". Nyní maluje symbolické, figurální malby s tématikou psycho-spirituálního přesahu.
Kromě malířství se rovněž věnuje grafice, airbrush technice a designové tvorbě v podobě výukových pomůcek pro kreslení portrétu. Autor je také lektorem školy Start-Art. Vyučuje výtvarné techniky, vede kurz kreslení postavy a připravuje žáky pro střední i vysoké umělecké školy.

Nábytku oholenému na kostru autorka pečlivě a s citem obnovuje všechny vrstvy a vrací mu tak jeho původní funkčnost. Pokud zrovna nerenovuje na zakázku, ráda uplatňuje tvůrčí nápady na designových kusech k volnému prodeji. To se týká i jejích vlastních kousků v pohovendím stylu, odrážejících její lásku pro hru s barvami.

Ilustrátorka, komiksová autorka a tvůrkyně loutek. V roce 2024 jí u nakladatelství Meander vyšla autorská dětská kniha Hledám, hledám. Ve svých pojednáních "Manifesty madam Restrepo" komiksovou formou zkoumá smysl života, rodičovství a mezilidských vztahů - a ať už nějaký smysl zrovna nalézá či ne, bere si na pomoc humor a šťavnaté barevné škály.

Sean Ročkovou okouzlil zvuk šamisenu a s nebývalou trpělivostí začala vyrábět hudební nástroje. Je zcela zřejmé, že do nich vkládá kus sebe a při dobré péči hudebníka přežijí staletí. Jsou to umělecká díla, které předávají radost v momentu, když na ně někdo hraje. V jejím ateliéru můžete autorce nahlížet přímo "pod ruky" při výrobě loutny. Autorka vystudovala obor restaurátorství nástěnných maleb v Litomyšli, nicméně vždy se toužila věnovat řemeslu, v němž by se odrazila její láska k hudbě. Považuje se za samouka, kterého k cíli vede především trpělivost a touha učit se novým věcem.

Malířka vystavuje od roku 2001. Jejím nejoblíbenějším médiem je suchý pastel, kterým se snaží zachytit okouzlující krásy přírody. Její tvorba je ovlivněná životem v mnoha podobách. Přeje si žít ve světě, kde si každý z nás uvědomuje, že jsme si všichni rovni a myslí si, že jedna z cest k tomuto cíli je právě skrze umění vnímat krásu. A tak malířka tiše promlouvá k vašim krásným srdcím s křídou v ruce: "Umění jako inspirace k vnímání krás kolem i v nás".

Vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze v ateliéru sochařství prof. Beránka. Autor site-specific instalací Oil on House na Domě umění, Horror Vacui pro GHMP Praha nebo série realizací z plastového odpadu na přehlídkách současného umění ve Francii. Věnuje se hlavně monumentální tvorbě a intervencím do přírodního i městského prostředí, vždy v těsném propojení s architekturou a okolním prostorem. V posledních letech spěje k dematerializaci tvorby směrem ke konceptu a performance, využívá sluneční a měsíční světlo i vítr.

Zachraňovat starý nábytek autorku baví už dlouho, doma jiný ani nemá. Z některých modelů je až "naměkko". Přečalounění vašeho oblíbeného kousku provede pečlivě, renovuje i dřevo. Pokud vlastní poklad ještě nemáte, můžete si vybrat z jejích. Některé jsou hotové, další na renovaci ještě čekají - u těch si můžete zvolit látku i barvu dřeva.

Showroom Michaely Suré není jen obchodem – je to módní oáza, kde se propojuje, krása, funkčnost a řemeslná preciznost. Michaela klade důraz na kvalitní přírodní materiály dokonalé střihy a nadčasovost. Sama sebe vnímá spíše jako technologickou návrhářku než klasickou fashion designérku. Její modely nejsou určeny jen pro oko, ale především pro každodenní život – aby se v nich ženy cítily pohodlně, sebevědomě a samy sebou.
Interiér vznikl ve spolupráci s designérkou Ivetou Křížovou (studio Dodetailu) a nabízí skutečný vizuální zážitek – šestimetrové stropy, čtyřmetrové výlohy a stoletý křišťálový lustr tvoří nezaměnitelnou kulisu. Součástí prostoru je i stylový lounge s café barem, kde si návštěvníci mohou dopřát chvíli klidu a inspirace. Showroom vítá všechny, kdo hledají výjimečné oblečení s příběhem, poctivostí a osobností. Přijďte zažít svět Michaely Suré – osobně, s úsměvem a proseccem v ruce.

Jan Svatoš je absolvent Ateliéru malby 3 brněnské Fakulty výtvarných umění VUT. Pro jeho tvorbu je příznačná inspirace přírodou ve spojení s vlastní spiritualitou. Výrazově se pohybuje na hraně abstrakce s fiktivní zobrazivostí. Ve svých obrazech, které slouží jako reprezentanti jeho osobní mytologie, zobrazuje potenciální světy a dimenze, do nichž lze proniknout skrze prostoupení skálou.

Sochařské práce Hany Svobodové se věnují otázkám identity, pomíjivosti a křehkosti. Přestože tyto otázky vztahuje především k tělesné schránce – lidské i zvířecí povahy – mají tato témata hlubší existenciální význam a vstupují do symbolické hry se zvolenými materiály, jejich barevností, povrchem a texturou. Počátky autorčiny tvorby jsou spojené s figurálním sochařstvím, což souvisí i s jejím odborným školením v ateliéru sochy na Fakultě výtvarných umění v Brně pod vedením sochaře Michala Gabriela. Nicméně klasická figura je pro ni něco, co se jí daří převést k více abstraktní, morfické a archetypální podobě. Při své práci sympaticky čerpá jak z jazyka současného sochařství, tak z historické tradice symbolismu a surrealismu.

Jakub Šarhan vystudoval VOŠ restaurování nábytku a architekturu na UMPRUM u prof. Smetany. Dvanáct let získával praxi v oboru restaurování v Norsku v Trondheimu, po návratu založil vlastní ateliér SynchroniCity. Umí znovu najít příběh rozpadnutého kusu nábytku, ať už židle, křesla, komody, kredence, skříně či dveří, znovuzrodit jej a vytvořit jedinečný kousek právě pro váš domov s citem pro detail a radostí z tvoření. Kromě zakázek se věnuje i autorským renovacím podle jeho chuti a přihlásit se můžete i na individuální workshop.

Veronika Šavarová je vizuální umělkyně pracující s médiem malby, kresby, objektu a instalace. Dlouhodobě se věnuje tématům jako liminal space fenomén, nostalgie, vzpomínka, internetová estetika, rostlina nebo symbolismus. Ve své tvorbě zkoumá možnosti zpřítomnění ticha a bezčasí ve dvourozměrném obraze.

Eva Šotnarová ve své tvorbě pracuje s rozmanitými výtvarnými technikami – od olejomalby a akrylu na různých površích až po klasickou kresbu tužkou a tuší. Její umělecký záběr je široký a zahrnuje oblíbené motivy jako jsou květinové kompozice, zátiší, architektonické studie i fantasy náměty. Od roku 2009 se aktivně účastní výstavní činnosti, především na společných expozicích jako členka umělecké skupiny Parnas. Má zvláštní zálibu v prezentaci svých děl v historických prostorách – jejími oblíbenými výstavními místy jsou zámek v Lysicích, plumlovský zámek nebo prostory Rosa coeli v Dolních Kounicích.

Karolína Šrámková je malířka inspirovaná krajinou – vnější i vnitřní. Ve své tvorbě propojuje práci s hlubinnou imaginací, osobními vizemi a procesualitou přírody. Obrazy vznikají jako organické záznamy vnitřních krajin, cyklů a proměn, často na pomezí viděného a tušeného. Malba je pro ni cestou vnímání i spojení s řádem, který přesahuje ten lidský. Přináší rozměry kolektivního příběhu lidství, spirituality i individualismu.
Studovala na Pedagogické fakultě v Praze, kde se skrze výtvarnou pedagogiku aktivně věnovala malbě pod vedením prof. Martina Velíška. Bohaté zkušenosti získala také během let v ateliéru malby na pražské Scholastice (MgA. Robert Šalanda). V závěru studia vycestovala na stáž na Akademii v Lisabonu, kde učila a zpracovávala téma deníků a vztah mezi obrazem a slovem. Rok pobývala na Islandu, který je pro ni dodnes silným zdrojem inspirace.
Do prostoru svých krajin mnohdy vstupuje s geometrií, jako otiskem lidské racionality a potřeby řádu. Malba je pro ni způsob zkoumání otázek spojených s životem a jeho prožíváním. Za důležitý zdroj inspirace považuje cesty hlubinnou imaginací. Této metodě se věnuje i jako průvodce a terapeut.

Pro Denisu Štefanigu je malba svobodným konfrontačním polem, v němž se vypořádává s vnitřními šelmami i hledáním archetypů a duchovních souputníků. „Chci malovat obrazy, ve kterých bytosti (mé archetypy) mohou být samy sebou – divoké, chtivé, nespoutané, ale v jádru dobré, chápavé stvoření“ říká autorka, která skrze exoticky barevné obrazy otevírá dialog o lásce, intimitě a proměnlivosti lidské identity.
Absolvovala v ateliéru malířství na FaVU VUT a následně na Academy of Arts v Estonsku. Má za sebou řadu stáží a rezidencí, např. v Bilbau, Stuttgartu nebo Budapešti. V roce 2021 byla mezi 15 finalisty ceny Young Painter Prize pro pobaltské země. Kromě České republiky vystavovala také v Litvě, Estonsku, Španělsku a Německu. Zaměřuje se především na malbu, pracuje ale i se zvukem, textilem, videem, kolážemi.

Marieta Tedenac je česko-francouzská designérka, která se ve své tvorbě pohybuje na pomezí umění a designu. Charakteristickým rysem její práce je propojení tradičních řemeslných technik s nejnovějšími technologiemi.
Všechna její díla vznikají ručně ve sklárnách na severu Čech – v regionu s dlouhou historií sklářství, kde se umění ruční výroby a foukání skla předává z generace na generaci již od středověku. Tato oblast je dnes zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO.
Marieta Tedenac je absolventkou Ateliéru skla na UMPRUM, kde studovala pod vedením prof. Ronyho Plesla, a zároveň absolvovala studium malby na Akademii výtvarných umění v Praze u prof. Michaela Rittsteina. Zkušenosti získala také na stáži v ateliéru skla prestižní Rhode Island School of Design v USA.
Její tvorba je pravidelně prezentována na výstavách u nás i v zahraničí.

odkaz na linkedin

Dana Teinitzer je představitelkou art brut malířství, s vášní se věnuje tvorbě abstraktních kompozic. Svá díla vytváří na různých površích – od tradičního plátna přes papír až po sololit. V minulosti experimentovala také s nekonvenční malbou na kameny. Výtvarné tvorbě se Dana Teinitzer věnuje již přibližně tři desetiletí, během nichž si vybudovala svůj charakteristický umělecký rukopis, který se vyznačuje sytou barevností, geometrickými kompozicemi a příklonem k ornamentu.

Pavlína Temcsáková vystudovala textilní design na SSUD v Brně a poté absolvovala Fakultu výtvarných umění VUT, ateliéry malby, intermedií a sochařství. Ve své tvorbě propojuje malířské a sochařské principy, které aplikuje také prostřednictvím performativních přístupů. Pro autorku je rovněž důležitá paměť těla v kontextu intimity, závislostí a možných změn prostřednictvím prožitku. V současnosti ji výrazně inspirují osobní rituály.

Výtvarný rukopis Kristýny Tůmové je nezaměnitelný – její tvorba je bohatá na barvy, poetická a často až bizarně snová. Ve svých obrazech propojuje fantazijní svět se symbolikou zvířat, která záměrně stylizuje do podivuhodných podob. Zvířata v jejím podání často nesou lidské vlastnosti a magické schopnosti, jako by přicházela z jiného světa, kde splývá realita a pohádka v jedno. Její obrazy se obecně vyznačují především dekorem a barevností.
Kristýna Tůmová se narodila a žije v Brně. Vystudovala produktový design na SŠUŘ, vizuální tvorbu a výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě MU a grafický design na Fakultě výtvarných umění VUT. Věnuje se převážně malbě, keramice, velkoplošným malbám v interiéru i exteriéru, počítačové grafice, ale i dalším tvůrčím výzvám.

na ponku zachraňujeme rodinné příběhy a vzpomínky. Renovujeme starý nábytek po babičkách, z rodinného dědictví nebo který jste nalezli jako vyhozený poklad. Zdánlivému odpadu tak vracíme původní krásu, eleganci a citlivým přístupem jej vracíme do současného interiéru.

Romana Vaďurová je profesí asistent pedagoga v ZŠ. Pořádání výtvarných dílen ji umožňuje pracovat s dětmi tvořivým způsobem, což byl vždy její sen. Pořádá kurzy pro děti i dospělé, které je možné uspořádat i v domácím prostředí zájemců. Kurzy jsou zaměřené na různé výtvarné a tvořivé techniky - práce se sklem, malovaný textil, smalty na vařiči, grafické techniky, výroba šperků apod.

Martina Valchářová pracuje v médiu malby. Ve své tvorbě zpracovává dlouhodobě subkulturní tématiku, zachycuje různě specifická prostředí a dočasné autonomní zóny spojené s eskapismem a nomádstvím. Další tematickou polohou její tvorby je folklór. Autorka vychází ze vzpomínek a z rodného kraje.
Absolvovala ateliér malířství 2 u Luďka Rathouského na Fakultě výtvarných umění v Brně, za sebou má rezidenci v uměleckém centru Die Spinnerei v Lipsku a také rezidenční program v rámci Open Studios.

Výtvarná tvorba, kterou se Dalimil Vlach kontinuálně zabývá od středoškolských studií, prošla během posledních několika let podstatným vývojem. A přestože v porovnání s dřívější prací je technologické zpracování děl na první pohled odlišné, témata, které zpracovává, zůstávají neměnná. Jedná se o lidskou tvář – podobizny, studie figury u níž analyzuje vzájemné vztahy s okolním prostředím. Jednoduše vychází ze základní žánrové trojice: portrét, krajina, zátiší, kterou, v různých poměrech, kombinuje. Snaží se o propojení racionálního pozorování přírody se zkušeností vnitřního prožitku.
Principiálně vychází z malířství přelomu 19. a 20. století a také barokního šerosvitu, což souvisí s tím, že trendy a módní tendence uměleckého světa nebere příliš na zřetel. Ve výtvarném projevu a umění obecně Dalimil Vlach vyhledává určitou zručnost spojenou se svobodným a volným projevem, který umožňuje technika malba alla prima.
Vyobrazování mateřství má v dějinách umění hlubokou tradici a je samo o sobě námětem natolik univerzálním, že nabízí nevyčerpatelnou škálu možností k zpracování. Po založení vlastní rodiny, bylo proto pro něj jakousi bezprostřední samozřejmostí, že se tímto tématem začal hlouběji zabývat. Pořizuje malířské deníkové záznamy založené na střetu s každodenní nepříliš vzdálenou konkrétní realitou, zároveň však spojené se snahou o jakousi univerzální srozumitelnost.

"Ateliér Kuchyň vznikl kvůli mé nerozhodnosti, zda mám jít věšet prádlo a vysávat, nebo si nasadit baret a jít malovat. Výsledky tohoto váhání prezentují práce na papíru, plátnu, v keramice a fotografii, často v kombinaci s happeningem či přesahy do performance," říká Věra Vtípilová, kterou zkušenost rodičovství přivedla k sociálním tématům a zkoumání terapeutického účinku umění. Její umělecké aktivity se rozbíhají dvěma směry.
První směr je založen na interakci s divákem, kdy během workshopu, happeningu či jiné umělecké akce společně s participujícím publikem hledá odpovědi na položené otázky. Pracuje přitom metodou, která umožňuje přítomným účastníkům pojmenovat věci z vlastního života a tím od nich poodstoupit a pozorovat svoji životní situaci z odstupu.
Druhý směr její činnosti spočívá v tom, že se nechává vést určitou výtvarnou disciplínou, pod jejíž pravidly tvoří. Výtvarné médium, jako je kresba nebo video, zde často sehrává roli záznamu určitého procesuálního děje, nebo je jeho součástí. V obou případech se vždy snaží soustředit pozornost na proces, na uvědomění si léčivého efektu soustředěné pozornosti, která nás odvádí od fascinace samotným výsledkem. Připomíná nám jednoduché pravidlo, že cesta je cíl.
Návštěvníci ateliéru Věry Vtípilové budou mít možnost seznámit se s jejím dlouhodobým projektem Ateliér Kuchyň, který je věnován soukromému výzkumu její vlastní role matky, která nechce rezignovat na umění.

Autorka se zabývá oděvní a textilní tvorbou. Pracuje formou upcyklace zbytkových materiálů, čímž vznikají originální oděvy a doplňky. Často používá také výšivku a tisk.

Regionální galerie, která sídlí v domě akademického malíře Josefa Jambora v Tišnově. Zaměřuje se na výstavy současného vizuálního umění, přitom klade důraz na prezentaci autorů zabývajících se fenoménem krajiny, skutečnosti a jejích proměn a na vzdělávací činnost. Galerie spravuje sbírku Josefa Jambora.
Aktuální výstava Rodná hrouda prezentuje autory spjaté s Tišnovskem a okolím, zastoupení jsou Adam Kašpar, Vladimír Kokolia, Šárka Basjuk Koudelová, Pavel Matyska, Tomáš Pavlacký, Václav Kyselka, Jiří Pikous, Michal Ranný. Projekt je zaměřen na krajinu, především na oblast nerostů, kamene, půdy a hlíny a na inspirace specifické pro region.
Ve veřejném prostoru (Farská zahrada, zahrada galerie) probíhá festival soch FIGU-H-RA, prezentovanými sochaři jsou Pavlína Kvita, Radek Mužík, Tomáš Pavlacký.

Hačati – otevřená čalounická dílna v Tišnově je kreativní prostor Moniky a Petry, dvou žen, které spojuje láska k řemeslu, designu a udržitelnosti. Oživují starý nábytek a tvoří originální kousky s duší. Nabízí kurzy čalounění pro veřejnost, zakázkové opravy křesel, židlí a taburetů, vlastní autorská čalouněná křesla i výběr nápaditých potahových látek. Jejich dílna je místem pro všechny, kdo chtějí tvořit rukama, naučit se něco nového, zažít radost z řemesla a dát věcem nový život v přátelské a inspirativní atmosféře.

"Co spouští uměleckou tvorbu? Pro nás je to čalounění – chvíle, kdy věci dostávají nový význam. Staré křeslo, které nese příběh rodiny, se v naší dílně promění v originální předmět s novým životem. Věříme, že židle a křesla si zaslouží druhou šanci – a každý člověk by měl zažít radost z tvoření: z práce rukama, z okamžiku, kdy něco vzniká."
Monika začala tvořit ve chvíli, kdy jí v životě chyběla smysluplná práce. Opustila kancelář, vyučila se čalounicí a založila Hačati. Petra přišla z oblasti interiérového designu, pracovala v zahraničí, než ji srdce přivedlo k čalounickému řemeslu a renovaci nábytku. Společně dnes tvoří svět Hačati – prostor, kde řemeslo, design a udržitelnost přirozeně splývají. Otevřený všem, kdo hledají cestu k vlastní tvořivosti, smysluplnosti a kráse v každodennosti.

Umělecké kovářství Matouše Kvíčaly se zabývá výrobou od klasické kovařiny až po damaškovou ocel či kované modely letadel z druhé světové války. Autor se ke kovařině dostal prostřednictvím svého zájmu o období středověku a výrobu mečů.

Martina Lupe Švarcová, malířka, grafička, ilustrátorka, výtvarnice a lektorka. Základem její tvorby je malba rozsáhlá a rozmanitá obsahem, technikami i výtvarným vyjádřením, ilustrovala řadu básnických sbírek. Ve svém životě absolvovala řadu cest za poznáním, jenž posunuly její tvorbu ke spirituálním dimenzím. Kromě vlastní tvorby pořádá řadu workshopů, seminářů a kurzů s rozsáhlou tematikou od relaxační malby, mozaikování až po psycho-terapeutické seance. Vystudovala Uměleckou školu grafickou v Jihlavě a Výtvarnou školu v Brně.

Martina Magni působila dlouhé roky na Základní umělecké škole v Kuřimi, kde realizovala s dětmi i dospělými mnoho výtvarných projektů. Nyní se věnuje pouze vlastní tvorbě. V ateliéru ve Svatoslavi, kde žije už 18 let se svým mužem, malířem Milanem Magni, teď kreslí a maluje chleba, brambory, zvadlé a uschlé květiny, prázdné číšky po vypadnutých žaludech.... Tyto prozaické až banální objekty každodenní reality ji výtvarně přitahují: své modely nechává oblévat přirozeným světlem a zobrazuje je kresbou i malbou veristicky, s až naturalistickou posedlostí. Používá metodu barevných posunů a zvětšování, takže výsledkem jsou někdy jakési až surreálně působící objekty (krajíc chleba) ukotvené pevně v abstrahovaném prostoru, jindy zase její modely ožívají a svými chapadlovitými výhonky (klíčící brambory) odkazují k fantastickým vizím H. Bosche. V poslední době pracuje s lapidárním textem, který kombinuje se „staromistrovsky“ zobrazenými, poeticky působícími předměty (dětské botičky, rybí měchýře...), parafrázujíc tak tvorbu R. Magritta.
text: Hana Fadingerová, 2024

Milan Magni je malíř, kromě kresby a grafiky se věnuje také práci s dřevem a keramikou. Od roku 2006 žije s manželkou Martinou (též malířka) ve Svatoslavi, kde oba pracují ve svých ateliérech. Milan Magni je i literárně činný, vydal tři sbírky povídek s vlastními ilustracemi, svá díla vystavuje doma i v zahraničí.
V letech 1986 až 1994 působil na LŠU (ZUŠ) J. Kvapila v Brně, 1994 až 2001 vedl ateliér nefigurativní malby na Pedagogické fakultě MU v Brně, byl spoluzakladatelem výtvarné skupiny Měkkohlaví a intermediálního uskupení Florián. Jeho tvorba je zastoupena ve státních i soukromých sbírkách v ČR, Itálii, Francii, Polsku a na Slovensku, tamtéž absolvoval také několik stáží a tvůrčích pobytů. V roce 2016 vydal sbírku povídek s názvem Kdo je tady presidentem? Kromě výtvarného umění a literatury se zabývá vinařstvím.

Památník písemnictví na Moravě sídlí v atraktivním prostředí nejstaršího kláštera na Moravě.

V rámci DOA volný vstup do výstav

Zdeněk Šplíchal: Harmonie paradoxu
Zdeněk Šplíchal pochází z Třebíče, kde žije a tvoří. Jeho dílo se dotýká mnoha výtvarných oborů – kresby, malby, grafiky, sochařství nebo textilní tvorby. V roce 1966 založil s přáteli studenty výtvarnou Skupinu 4 (Milan Nestrojil, Miroslav Pálka, Zdeněk Šplíchal, Zdeněk Štajnc), která existovala v obměnách do roku 2007. Skupinu od založení sledoval a podporoval výtvarník a básník Ladislav Novák. V letech 1984–1989 se zúčastnil všech ročníků Školy výtvarného myšlení vedené profesorem Igorem Zhořem, kde se blíže seznámil s výtvarníkem a teoretikem umění Jiřím Valochem. Od roku 1980, kdy začal samostatně vystavovat svoji tvorbu, uspořádal sedm desítek výstav a také se zúčastnil mnoha kolektivních výstav doma i v zahraničí. Šplíchalovo dílo je zastoupeno v českých i zahraničních galeriích a v mnoha soukromích sbírkách.

Ladislav Čepelák: grafika
Výstava grafik a kreseb předního českého výtvarníka a pedagoga, od jehož narození uplynulo v minulém roce 100 let.

Ladislav Čepelák se narodil ve Veltrusech v roce 1924, v období Protektorátu, v letech 1939—1942 se vyučil strojním zámečníkem. V období 1944—1945 studoval večerní školu v Mánesu. Ve studiu pokračoval v letech 1945—1950 na Akademii výtvarných umění v Praze u prof. V. Rady, V. Silovského, V. Nechleby a J. Želibského. Po ukončení studií se od roku 1953 do roku 1962 stal odborným asistentem u profesora Silovského, v letech 1962—1967 u profesora Václav Tittlebacha. V roce 1964 byl pověřen vedením grafické dílny. V roce 1967 byl jmenován docentem pro obor grafiky, profesorem se stal v roce 1987. V roce 1990 vrátil tituly: „zasloužilý učitel“ a „zasloužilý umělec“ (udělen roku 1980).

Zabýval se převážně volnou grafikou a kresbou, užíval především tradičních technik – uhel, tužka, tuš, lept, akvatinta, mezzotinta. Nejdůležitější inspirací mu byla příroda (cykly: Pole, Hnízda, Motýli, Veltruský park, Krajiny Povltaví, Stromy, Horizonty) zajímala jej v krajinném celku i v detailech, v proměnách ročních období. Podstatnou částí jeho života byla hudba a hra na housle. Ladislav Čepelák tiskl na starém lisu z 18. století a hrál na houslích, které si sám zrekonstruoval a postavil.

Výstava představuje ve vzájemném dialogu tvorbu dvou výtvarníků spojených s Vysočinou. Jaroslav Svoboda stál v čele sklárny ve Škrdlovicích a také řídil vlastní sklářskou huť v Karlově. Z jeho sklářského ateliéru pochází rozmanité skleněné objekty od umělecké broušené plastiky po oceňované designové kusy. Práce třebíčského malíře a grafika Zdeňka Šplíchala jsou charakteristické využíváním jazyka geometrie a směřováním k neokázalé duchovnosti.

Autorka se zabývá výrobou keramiky od roku 1990. Vyrábí užitkovou keramiku točenou na hrnčířském kruhu tradičním postupem. Sortiment tvoří hrnky a hrníčky všech tvarů a velikostí, aroma lampy, džbány, láhve, vázy a další. Věnuje se také šperkům a to jak keramickým, tak i porcelánovým, zdobeným plastickým dekorem, listrem nebo platinou. Všechny točené výrobky jsou dvakrát pálené při teplotách ostrého výpalu 1135-1230 °C, podle použité hrnčířské hlíny a splňují platné hygienické normy.

Jaroslav Pavliš a Barbora Pavlišová, otec a dcera, jejichž předci ve 20. letech minulého století koupili bývalý panský pivovar v Lomnici, zvou návštěvníky do svého domu. V bývalé sladovně, kterou rodina využívá jako příležitostný hudební klub a především jako opulentní rodinný obývák, jsou rozmístěna díla Jaroslava Pavliše – výtvarníka a fotografa, který procestoval kus světa a inspiroval se tím, co pak ztvárňoval na svých obrazech. Delší dobu působil na Středním východě a stal se jedním z mála výtvarníků, kteří se touto tématikou zabývali.
Ve výtvarné tradici pokračuje jeho dcera Barbora, která dlouho oscilovala mezi muzikou a malováním. V posledních letech se věnuje především malbě a navazuje tak na rodinnou tradici klanu Pavlišů. V současné době se specializuje na akvarel, techniku, která je velmi složitá a trochu záludná, ale přináší mnoho inspirace a nekonečné možnosti. Různé druhy materiálů v kombinaci s vodou, a především s časem, jsou zásadní faktory výsledku díla. Vůle výtvarníka v takovém případě není určujícím momentem. Právě náhoda a okamžitost jsou pro ni v akvarelu to nejkrásnější.

Za značkou Zualu design stojí šperkařka Zuzana Peroutková, která zkoumá možnosti materiálů a jejich netradiční spojování do souhry tvořící solitérní šperk či objekt. Zuzana pracuje s upcyklovaným hliníkem a akrylátovým sklem a skulpturálně brousí kámen z českých lomů a dolů. Materiály používá jak samostatně, tak ve vzájemných dialozích. Dualita je zde typická nejen pro samotná spojení materiálů, ale i výsledný design, který je jak čistě minimalistický, tak i extravagantní a hravý. Každý kousek vzniká pomalým procesem ruční práce, s důrazem na udržitelnost a respekt k materiálu.

Vlastimil Peška je hudební skladatel, režisér, herec, dramatik, spisovatel, scénograf, emeritní divadelní ředitel a malíř, který žije na Tišnovsku, kde si vybudoval svůj ateliér pod názvem Studio Hájek. "Vše co dělám je mým potěšením, které mám touhu přenést na mé diváky, či posluchače. Když se při setkání s mými díly usmívají nebo dokonce nahlas smějí, je to pro mě jako slastný polibek."
V malbě tíhne k dílům naivistů, impresionistů a surrealistů. Nesnaží se tyto směry kopírovat, ale spíše vzájemně prolínat. V poslední době se věnuje i ilustrování svých knih s názvy Střelené pohádky, Kotrmelce, Atlas zapomenutých hub a Neviditelná, které vyšly v nakladatelství ČAS. Jeho malířská díla zdobí mnoho soukromých sbírek. Věnuje se i tvorbě dřevěných plastik, které vystavuje na své louce před ateliérem, který je zasazen do malebné krajiny v Hájku u Tišnova. Návštěva jeho ateliéru nabízí pro zájemce o Peškovo dílo pohodu a můžete se dočkat i hudební akce. Malíř rád hraje na violu a na vaši žádost vám rád zahraje na louce před svým ateliérem.

Jan Pražan se věnuje malbě a grafické tvorbě. Absolvoval Fakultu výtvarných umění v Brně, ateliér malba II. prof. Martina Mainera v roce 2012. Malba je pro něj celoživotní poznávací proces okolního i vnitřního světa. Poznání a radost z tvorby se snaží sdílet v rámci třídních projektů, jak na domácké škole v Pršticích, tak například na ZŠ v Přerově. Výtvarnou tvorbu, fungování lidské mysli, jeho propojení s okolním, přírodním světem prohlubuje studiem ekoarteterapie.

Zuzana Secová vystudovala výtvarnou výchovu a český jazyk, řadu let učila a nyní se naplno věnuje vlastní tvorbě. V ateliéru NADNEBÍ vznikají originální keramické výrobky, drátované dekorace i malby. Ve své práci propojuje cit pro materiál s touhou tvořit věci, které přinášejí lidem radost a potěšení.

Fotograf Libor Šuhajda tvoří z obyčejných věcí neobyčejně. Věří, že i to nejběžnější může být fascinující, pokud se na to podíváme z té správné perspektivy. Autor se zabývá produktovou a reklamní fotografií, grafickými pracemi na zakázku. Rovněž pořádá kurzy a workshopy, na kterých se snaží své znalosti a zkušenosti sdílet prostřednictvím školení zaměřených na fotografii a grafický design, a to jak pro začátečníky, tak pro pokročilé.

Útočiště je komunita křesťanských umělců, kteří touží skrze umění ukazovat a probouzet krásu. Neomezují se na jediný druh umění. Usilují o vytváření bezpečné a tvůrčí atmosféry, kde může každý růst ve své umělecké oblasti, která ho naplňuje a baví. Těšit se můžete na kávu, občerstvení, skvělé lidi a spoustu dalšího. Útočiště je prostor, který slouží jako místo setkávání a ateliér zároveň.

V budově bývalé sýpky sídlí ateliér sochařského páru, Moniky Váňové (Horčicové) a Dušana Váni. Spojnicí jejich rozdílných přístupů k soše je využití digitálních technologií v procesu tvorby. Dušan Váňa působí jako odborný asistent na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně. Ve své sochařské tvorbě se věnuje zejména kinetickým objektům vzniklých pomocí 3D tisku. V rámci DOA představí i dosavadní výsledky svého projektu Modelování z keramické hlíny pomocí průmyslového robota.

V budově bývalé sýpky sídlí ateliér sochařského páru, Moniky Váňové (Horčicové) a Dušana Váni. Spojnicí jejich rozdílných přístupů k soše je využití digitálních technologií v procesu tvorby. Monika Váňová si jako jeden ze základních vyjadřovacích prostředků svých děl vybrala, lidskou a zvířecí kost a kostru, kterou prostřednictvím nezvyklých kompozic uvádí do nových významových rovin. Tyto fascinující organické tvary často navrhuje a materializuje prostřednictvím nejnovějších postupů tzv. digitálního sochařství.

Lenka Vojtěchová se specializuje na malbu v technikách akrylu a akvarelu, které někdy kombinuje s perokresbou. Jejím tvůrčím záměrem je zachytit portrét člověka, který částečně splývá s krajinou. Výraz tváře, nikoli její samotná podoba, je nositelem poselství obrazu. Autorka čerpá inspiraci z přirozenosti přírody i z příběhů lidí, s cílem zachytit myšlenkovou a reálnou propojenost člověka s přírodou. Ráda se toulá krajinou, nasává atmosféru světel a stínů a ukládá si ji do paměti jako zdroj inspirace. Propojujícími prvky jejích obrazů jsou snové tajemno, emotivnost a poetika.
Má za sebou řadu autorských a kolektivních výstav a její obrazy jsou zastoupeny v soukromých sbírkách v ČR i zahraničí. Vystudovala obor výtvarná výchova na Pedagogické fakultě MU v Brně. Je členkou Unie výtvarných umělců České republiky (UVU ČR) a Uměleckého spolku Parnas. Dříve pracovala jako propagační grafička, poté se věnovala pedagogické činnosti, a v posledních letech se zaměřuje na vlastní výtvarnou tvorbu.

Objekty Petra Bulavy procházejí přímo před vámi procesem odhmotnění a nastupují cestu sakralizace. Je to vlastně jeden křehký pulzující prostorový skicář. Díla Petra Bulavy jsou skrze médium sochy, malby a fotografie schopny vyvolávat napětí ve vztahu ke svému okolí a svou nejednoznačností tak utvářejí dynamickou souvztažnost mezi určením „vnitřního“ a „vnějšího“ na hranici reálného a abstraktního. Autor je absolventem ateliéru sochařství Michala Gabriela na FaVU VUT v Brně.

Josef Fröhlich představí průřez svou bohatou tvorbou, pro níž hledá inspiraci v biblických textech, historii či běžném životě. Své práce prezentoval na více než 30 výstavách na Moravě, v Rakousku, Itálii či na Slovensku, veřejnosti je dobře znám také z několika ročníků břeclavského dřevosochání. Pro jeho tvorbu jsou typické dlouhé, protáhlé figury zpracované realistickým způsobem a smyslem pro anatomický detail. Jeho sochy, ale i betlémy z jednoho kusu dřeva, vzbuzují zasloužilý zájem a jsou součástí mnoha soukromých sbírek. Jako restaurátor se podílel na restaurování chrámového betlému v Ostravě - Hrušově. Jeho díla můžete vidět například ve hřbitovní kapli Sv. Martina a na nové hasičské zbrojnici ve Staré Břeclavi nebo ve velkém jednacím sále Městského úřadu v Břeclavi. Jeho socha Madony zdobí chrám v Rakousku v Mariazell.
Společně se svou manželkou se rovněž věnují pěstování bonsají.

Galerie KOREK prezentuje současné umělce a jejich tvorbu. Snaží se propojovat současnou středoevropskou uměleckou scénu a přivézt umění na periferii, do kulturně a historicky významného Lednicko-valtického areálu.

Výstava Sára Skoczková: Ohraničená pole. Sára Skoczková je nedávnou absolventkou (2022) Akademie výtvarných umění v Praze, kde studovala v sochařském ateliéru Tomáše Hlaviny. Ve své tvorbě se soustředí především na vyjádření emocí a jejich zhmotnění. Velkým tématem je pro ni tělesnost – schránkovitost našich těl, jejich pomíjivost a náchylnost. Pro umělkyni je také zásadní samotný proces vzniku díla. Skoczková pracuje s hmotnými materiály jako je beton a keramika. Barevnost jejích děl je tlumená a zemitá.

Denisa Krausová se zabývá malbou velkoformátových pláten. Své obrazy nazývá "autobiografická zatiší", kde se mísí reálie z autorčina života s estetikou z různých zdrojů. Výzvou jsou pro ni pouťové, kýčovité a jiné pokleslé "designy", kterými překrývá osobní, často niterné příběhy.

Karel Křivánek je známý břeclavský výtvarník, fejetonista, muzikant, ale i učitel a bývalý dlouhodobý zaměstnanec Městského muzea a galerie Břeclav. Ve své výtvarné tvorbě se věnuje malbě, kresbě, grafice, ilustraci, ale i plastice. Jeho díla jsou na pomezí abstrakce, často však klade důraz na figurální motiv a motiv přírody. Je obdivovatelem krás jižní Moravy, kouzla vinných sklípků, vinohradů a dlouhých lánů polí. V malbách převládá expresivní nálada, která mnohdy vzniká úplnou absencí linky. Má svůj typický rukopis, který udržuje i v tvorbě keramiky, v grafice nebo ilustraci. Křivánek je členem Unie výtvarných umělců ČR a Sdružení břeclavských výtvarníků. Má za sebou několik desítek výstav, a to jak kolektivních, tak i samostatných.

Navštivte prostory mikulovského zámku a prohlédněte si výsledky Mikulovského výtvarného sympozia "dílna", které se každoročně uskutečňuje v Mikulově v průběhu letních měsíců. Hlavním tématem 32. ročníku byla ALCHYMIE. Sympozium každoročně přináší do Mikulova nejen současné umění, ale také zajímavé osobnosti a živý kulturní program pro veřejnost. Letošní ročník vede kurátorka a ředitelka brněnského Domu umění Terezie Petišková a výtvarník Josef Daněk. Pozvání k účasti přijali Patricie Fexová, Dagmar Šubrtová, Veronika Vlková, Blahoslav Rozbořil a Martin Zet. Tvůrčí tým doplnila technická asistentka Anna Tesařová, absolventka brněnské FaVU, odbornou garantkou je historička umění a antropoložka Barbora Půtová.

Brněnská malířka, ilustrátorka a karikaturistka, publikující a vystavující svou tvorbu u nás i v zahraničí od osmdesátých let minulého století. Společně se svým manželem opravili starý dům na návsi v Pavlově a zřídili v něm stálou expozici děl Marie Plotěné. Diváci se zde tak mohou seznámit s ukázkami kresleného humoru, ilustracemi netradičně pojatých biblických veršů, nebo s drásanými pastely a drátěnými objekty z počátečního období autorčiny tvorby.
Patří ke generaci předních českých karikaturistů jako Jiří Slíva, Miroslav Barták, Miroslav Kemel, Jan Hrubý a další. Vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně a Pedagogickou fakultu na Masarykově univerzitě. Publikovat kreslený humor začala od sedmdesátých let v Dikobrazu, Mladém světě, Stadionu a dalších periodikách, později i v zahraničním tisku. Kromě kresleného humoru je její stěžejní profesí malířství.
Svou malířskou tvorbu – drásané pastely, jak svou techniku nazvala, vystavovala na četných samostatných i kolektivních výstavách u nás i v zahraničí. Zvrásněný povrch těchto obrazů umožňuje, aby v nich působilo i světlo skutečné. Kromě kresleného humoru vytváří autorka i netradičně traktované ilustrace biblických veršů. Účastnila se řady festivalů, soutěží a přehlídek kresleného humoru po celém světě, stejně i řady mezinárodních malířských sympozií a plenérů. V konfrontaci s díly mnoha světově proslulých karikaturistů a malířů získala na domácí půdě i v cizině dosud 31 ocenění.
Je členkou výtvarného Sdružení Q, Sdružení Bienále Brno, Unie výtvarných umělců, Mezinárodní organizace designerů a grafiků Icograda a Federace evropských karikaturistů. Žije a pracuje v Brně.

Pavlovské kopce, proměny hladiny jezera, pohledy na vesnice moravského Podpálaví, abstraktní květiny i krajiny v nichž lze jen v náznacích tušit konkrétní tvary a děje. V akvarelech Danuše Vítkové-Klímové se skrývá přítomnost i minulost pavlovské krajiny. Její proměny má malířka spojené nejen s vlastním životem a rodinou, ale i s místy významných archeologických nálezů jejího otce, archeologa Bohuslava Klímy.
Autorka pracuje většinou v exteriéru. Vystavené obrazy a jiné práce budou umístěné v presovně vinařského domu a přilehlých prostorách v zahradě.

Ateliér Antonína Vojtka se DOA účastní pravidelně několik let. Autor bývá nazýván malířem jižní Moravy, jeho touha k výtvarné práci a láska k rodnému kraji jej neustále inspiruje k hledání nových motivů.

"Nešel jsem za slávou přes „mrtvoly“, za každou cenu. Šel jsem poctivě cestou úporné práce a hlavně jsem nekalkuloval. Přátele jsem nezrazoval, nepřátelům odpouštěl, nešťastné podporoval a měl s nimi slitování. Nezapomínal jsem se usmívat, neboť jsem stále více poznával, že se život nesmí brát tragicky a zase tak o moc nejde."

Narozen v roce 1934 v Horních Bojanovicích, žije a pracuje v Břeclavi. Je absolventem Masarykovy univerzity v Brně. Antonín Vojtek se zajímal o výtvarnou tvorbu od mládí. Kreslil a maloval v okolí své rodné obce Horní Bojanovice v břeclavském okrese. Svou výstavní činnost zahájil v této obci v roce 1965. Od té doby do současné doby vystavil svá díla na 240 místech, a to samostatně. V současné době tvoří nejvíce olejomalby. Můžeme však sledovat i jeho tvorbu kresebnou a grafickou, akvarely i plastiky.

Krajina pod Pálavou, lužní lesy, říční zátoky Dyje nebo lednické rybníky se pro Antonína Vojtka staly náplní obrazů i bytí. Uchvácení krajinou pro něj však neznamená její doslovný přepis. Její zobrazení je i její oslavou: dokonalostí forem vyrovnává rozdíl mezi realitou a ideálem. Přechodné, nedokonalé tvary jsou většinou vyloučeny; zůstávají oblé, kulovité, plasticky působící stromy a keře, z nichž je umně sestavena stylizovaná podoba skutečného modelu. Napětí mezi abstrahovaným a konkrétním, mezi reálem a stylizovanou, ideální formou patří k charakteristickým rysem Vojtkovy malby.

text: Nina Dvořáková

Výstava Druhý život venuše ukazuje, jak pravěká ikona Věstonická venuše ovlivnila nejen archeologii, ale i jiná společenská a kulturní odvětví. Výstava je rozdělena do dvou částí (Archeopark Pavlov a Zámek Mikulov), přičemž část na Zámku Mikulov prezentuje vliv Věstonické venuše na umění a design. Autorkou a kurátorkou výstavy je Mgr. Martina Galetová, Ph.D. z Moravského zemského muzea. Výstava vznikla jako součást oslav 100. výročí zaštítěných projektem Moravského zemského muzea Venuše100 a v rámci projektu Tajemná místa.

V historické budově muzea v Krumvíři bude kromě vesnického vybavení domu a ukázek lidového oděvu ke zhlédnutí výstava fotografky a blogerky Evy Colledani, která ke své tvorbě využívá nejenom interiér a exteriér muzea, ale také fotí domácí mazlíčky. Budova muzea z konce 19. století představuje typickou vesnickou zástavbu. Kromě dobově vybavených místností (jizeb, kuchyně a komory) nabízí nově opravenou dílnu pro dětské návštěvníky a školy. K dispozici má také zahradu s bylinkovou zahrádkou.

Autor pracuje převážně se sádrou a hlínou. Věnuje se stylizované figurální tvorbě nebo abstraktním motivům. Jeho díla kladou důraz na formální čistotu, klid a vyváženost. Tématicky zpracovává existenciální a spirituální motivy. Vytváří také kresby uhlem, pastelem, tuší.

Galerie výtvarného umění v Hodoníně byla založena v roce 1960 a zaujímá dnes neopomenutelné postavení v síti českých a moravských galerií. Vychází nejen z tradičních a osvědčených poznatků své dlouhodobé historie, ale stále hledá možnosti dalšího obohacení a rozšíření svých aktivit. Kromě stálých expozic nabízí veřejnosti mnoho pozoruhodných výstav původních i převzatých a dalších doprovodných programů pro široké spektrum návštěvníků. V pestré skladbě je prezentována jak tvorba moravských a českých umělců, tak i díla zahraničních autorů, zejména ze Slovenska a Rakouska.

Aktuální výstavy

Svoboda v pubertě - umění 90. let
Leitmotivem výstavy jsou esenciální témata, která jsou pro umění devadesátých let zcela příznačná – divoká svoboda, reflexe materialismu, tělesnost a sexualita, principy postmoderny. Zastoupení umělci a umělkyně jsou ve většině ti, kteří v devadesátých letech vstupovali na výtvarnou scénu a bořili pomyslné mantinely dosavadních zvyklostí.

Kateřina Makar Václavková / Semita ex umbris
Hlavní výstavní linii tvoří tři grafické cykly – Cesta, Hora a Kytice, které se navzájem tematicky i vizuálně doplňují a společně vytvářejí subtilní vyprávění o lidské zkušenosti, pomíjivosti, úsilí i naději. K vidění tak jsou velkoformátové linoryty, soutiskové pásy a kyanotypie, které odráží osobní prožitky autorky.

Autor se věnuje majolikové a kameninové plastice od poloviny 70. let. Je především znám jako autor stylizovaných figurálních plastik z glazované majoliky. Groš s oblibou provokuje své okolí a užívá si jeho reakcí. Jeho díla oplývají hravostí, nešetří se v nich vtipem s humornou až sarkastickou nadsázkou na hranici grotesky.
Grošovy práce vznikají většinou v tematických celcích: cyklus Velká Morava se například skládá z různých figur nebo jejich kompozic, které zobrazují hrdiny lokálních mýtů, historických postav a představitelů kultury, vědy i sportu (Kojení orla Matkou Moravou, 1995). V dalším cyklu Vladimír Groš personifikoval automobilové motory, v jiném se zabýval karoseriemi futuristických vozů (Auta, 1997). Tvoří také nádoby a plastiky z kameniny, které vytáčí na kruhu, spojuje a modeluje. Při práci s kameninou využívá předností plamenné pece vytápěné dřevem, kde v průběhu pálícího procesu dochází k „samoglazování“ a vzniku tzv. popelové glazury. Plastiky dokončuje ručním přebrušováním, aby zvýraznil a probarvil určitá místa. Po roce 2008 se zabývá historií domů, řemesel a živností ve Veselí nad Moravou a sbírá staré fotografie.

V letech 1962–1966 vystudoval keramiku na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti a poté našel zaměstnání v ÚLUV v Uherském Hradišti. Po absolvování vojny krátce pracoval v propagačním oddělení ZVL ve slovenské Skalici, odkud se vrátil na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti. Od roku 1969 do roku 2008 zde působil jako pedagog v oboru výtvarné zpracování keramiky a porcelánu. Tímto oborem prošly více než dvě stovky budoucích keramiků a sochařů, mj. Maxim Velčovský, Daniel Piršč, Jiří a Helena Hlušičkovi, Ondřej Batoušek, Pavla Vachunová, Ludmila Kováříková, medailér Miroslav Kovářík nebo grafický designér Jan Kovářík.

Alexandra Kaňovská se zabývá výrobou tradiční fajánse. Ve své dílně v Dubňanech zhotovuje převdevším kopie novokřtěnecké fajánse podle předloh z 16.–18. století. Samostatné výrobě se věnuje od roku 1980, kdy si v domě zřídila vlastní dílnu. Alexandra Kaňovská ovládá nejen techniku výroby fajánsí, ale také technologii přípravy a zpracování základní keramické suroviny – hlíny. Tu získává mísením dvou druhů hlíny, následným plavením, zráním a hnětením. Pracuje na točicím kruhu, vyrábí především džbány, poháry a talíře podle historických předloh, věnuje se však také vlastní tvorbě. Alexandra Kaňovská vychovala řadu žáků, kteří pokračují ve výrobě fajánsí ve svých vlastních dílnách a stali se oceňovanými řemeslníky. Řemeslu se věnuje i její dcera Lucie Kaňovská, která v rodinné dílně také pracuje. Alexandra Kaňovská se často účastní různých jarmarků a kulturních akcí, své znalosti ale také předávala účastníkům mnoha nejrůznějších kurzů. Byla oceněna titulem Nositel tradice lidového řemesla.

František Pavlica se věnuje malbě, grafice a ilustraci. Je tiskařem ve své litografické dílně, kterou provozuje od roku 2010. Ve svých pracích je inspirován poetikou naivních malířů. V současnosti se věnuje tisku svých barevných litografií, v nichž námětově zpracovává různé slavnosti a události spojené se životem na Slovácku. Jako ilustrátor se podílel na knihách mnoha regionálních autorů. Ve své dílně nabízí možnost tisku i jiným výtvarníkům a pořádá litografické workshopy.

Umělecké kovářství tvořené malým týmem kovářů, které baví jejich práce. Specializují se na výrobu nožů, od loveckých přes kuchyňské až po různé typy nožů na outdoorové pobyty v přírodě. Dílna je situovaná do areálu bývalé hodonínské cihelny. Bude v ní k vidění řada výrobků i malá ukázka výrobních technik.

Hlavním motivem prací Petra Přikryla zůstávají zvířata a příroda, ale jeho díla z poslední doby nezapřou inspiraci starobylými památkami a technikou. Malířské zkušenosti, rady a potřebnou motivaci dodával mladému výtvarníkovi akademický malíř František Cundrla, který byl jeho rádcem a vzorem. Na Petru Přikrylovi oceňoval především monumentalitu projevu, cit pro kompozici a čistotu barev.
Od svých začátků absolvoval mladý výtvarník řadu výstav v Hodoníně a okolí. Před lety vystavoval na pražském Výstavišti v pavilonu, který později vyhořel. Také vystavoval v galerii Futura nedaleko Václavského náměstí v Praze. Výstavou, které si nejvíce váží, byla výstava v Senátu ČR. Pravidelně se účastní výtvarných soutěží, z nichž k největším úspěchům patří vítězství v celorepublikové soutěži Greenpeace. V roce 2012 byl zapsán do české knihy rekordů za počin "Největší společná omalovánka", kterou vybarvovalo 209 lidí.

Modrotisková dílna rodiny Jochů byla založena v roce 1906 a řemeslo se v rodině předává z generace na generaci až po současnou, již pátou. Unikátní technologie modrotisku byla v roce 2018 zapsána do seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO. Členové rodiny Jochů jsou také držiteli různých ocenění jako je Nositel tradice lidových řemesel nebo Mistr tradiční rukodělné výroby Jihomoravského kraje.
V současnosti se rodina Jochů kromě výroby tradičních vzorů, krojů a krojových součástí věnuje i aktuálním trendům na trhu a ve společnosti. V jejich produkci tak najdete oděvy a oděvní doplňky pro ženy, muže i děti, ložní prádlo a interiérové doplňky, nejrůznější dárkové předměty a metráž pro další výrobu. Běžně také nabízejí velmi populární workshopy, pronájmy dílny, přednášky, ukázky výroby nebo můžete navštívit přímo jejich dílnu. Zde, kromě obchůdku s nejnovějšími limitovanými edicemi, můžete projít celou exkurzi výroby s odborným výkladem.

Keramická dílna Střediska volného času Dúbrava nabízí tvořivé zázemí nejen pro děti, ale také pro dospělé. Ti se sem mohou vydat v rámci pravidelných kurzů nebo jednorázově při akcích pro veřejnost. Pro děti a mládež nabízí kurzy vedené lektorkou. Vyzkoušet si zde můžete točení na kruhu, modelování, práci s plátem, glazování, ale i další netradiční techniky zdobení keramiky. Fantazii ani způsobu výtvarného vyjádření se meze nekladou. Všechny výrobky se zde poté vypalují v peci a tvůrčí duše si tak mohou svá díla po vypálení odnést domů.

Řezbářská dílna Romana Škodíka se zabývá volnou i užitnou tvorbou. Realizuje figurální sochy, betlémy, bytové doplňky i design ručně vyráběného nábytku. Řezbářskou dílnu můžete navštívit u autora doma, kde si rovněž vyzkoušíte práci s řezbářskými nástroji.

David Minařík (1985, Brno) po studiích na Fakultě umění Ostravské univerzity a Royal Danish Academy působí v Kyjově. Jeho expresivní oleje a grafiky zachycují prchavé momenty v zátiší, portrétu i krajině, mizící v toku času. Na plátně kříží gesto, barvu i náhodu; dílo vzniká dialogem, v němž obraz „mluví“ a autor reaguje. V centru stojí idea kolektivní paměti, již divák intuitivně poznává.

Oděvní značka Marie Břoušková - fashion design se zabývá zakázkovou tvorbou oděvů a oděvních doplňků. V autorčině práci se objevují originální modely i mini kolekce, které podtrhují její schopnost kombinovat nejrůznější materiály a zhotovovat kousky v zajímavých střihových variacích. Důraz je kladen nejen na originalitu, ale také na praktičnost a pohodlí při nošení. V nabídce lze nalézt i běžně nositelné kousky.

Radek Michálek je malíř a kreslíř nepokojů, stejně tak jako sběratel času, cyklista i chodec, psovod, běžkař, muralista, zahradník, trojnásobný otec a věčný stavitel. Ve své tvorbě reflektuje témata vnitřní a vnější krajiny. V malbě pracuje sochařsky, tedy vrstvením i ubíráním. Věnuje se fenoménu času. Souběžně se závěsným obrazem a nástěnnou malbou se rovněž věnuje asamblážím a objektům. Ateliér je společným tvůrčím prostorem, který sdílí a buduje se svou ženou Denisou Michálek Belzovou.

Ve své tvorbě Denisa Michálek Belzová zpracovává „bezčasí“ nebo „jsoucno“ prostřednictvím motivů opuštěných míst, zejména starých architektur, ať už jde o domy nebo různé chatrče. Zároveň se nevyhýbá ani dalším malířským tématům jako jsou stromy či krajina. Její přístup k obrazům se potkává s filozofickými disciplínami metafyziky a ontologie. Pro vnímání i samotnou tvorbu díla je jedinečná každá chvíle, kdy se malířovo oko pozorně dívá a vstupuje do procesu malby, ponořeno do čisté přítomnosti. Viděné promlouvá v symbolech a oko tvůrce funguje jako orgán intuice. Krajina s domem i bez něj v pojetí Denisy Michálek Belzové představuje mystický symbol stvoření, života, smrti, zániku a relativity času.
Vystudovala Fakultu výtvarných umění VUT v Brně, kde navštěvovala ateliéry malby 2 pod vedením Martina Mainera, intermédií pod vedením Václava Stratila a environmentu pod vedením Vladimíra Merty. Je členkou a zakladatelkou streetartové skupiny In Dust Troll (Radek Michálek, Denisa Belzová, Lukáš Orlita). Založila a vede organizaci Start-Art. Učila na Střední škole uměleckoprůmyslové v Ústí nad Orlicí a externě působila v Moravské galerii, kde se podílela na koncepci výukových kurzů uprostřed výstavních expozic.

Výstava Příběhy malířky a grafičky Heleny Bochořákové-Dittrichové (1894–1980) představí soubor obrazů této vyškovské rodačky a také její grafický román Z mého dětství z roku 1929. V cyklu 95 dřevorytů autorka zobrazuje svůj život z pohledu malého dítěte od narození po léta dospívání. Arne Novák srovnává tento román v obrazech s Babičkou od Boženy Němcové a postavu malé Heleny přirovnává k Barunce. Uvádí se, že je to první grafický román, kdy je autorkou žena.

Miroslav Pospíchal se věnuje tvorbě obrazů technikou olejomalby na zakázku. Okouzlen pestrostí barev a světlem impresionismu začal také malovat repliky obrazů z poloviny 19. století. Ačkoliv maluje a kreslí od dětství, odbornému školení se mu dostalo až v dospělosti. V roce 2011 navštěvoval školu u akademického malíře Tomáše Chalupy a v roce 2013 technickou kresbu na Masarykově univerzitě. Společně se svojí ženou, Petrou Pospíchalovou Sušickou tvoří team Galerie Zachary. Při návštěvě jejich ateliéru budou kromě autorských obrazů a replik také k vidění její keramické objekty. Oba autory spojuje zájem o staré umění a snaha přinášet divákům prostřednictvím své tvorby příjemné pocity.

Výstava Konec sezóny představí práce výtvarníků a umělců, kteří přes léto v galerii vystavovali. Například Helena Hlušičková ( porcelán). Michael Pavlovský (dřevěná a kovová plastika), Jaroslav Svoboda (sklo).

Výstavní činnost Galerie 1602 je situována do objektu renesančního zámečku, který se nachází ve Slatině u Jevišovic. Zámek i galerii má své správě rodina Pavlovských usilující o postupnou rekonstrukci tohoto historicky a kulturně zajímavého objektu. Ve sklepních prostorách zámečku je umístěna stálá expozice skla, dvě místnosti v 1. nadzemním podlaží slouží pro prezentaci krátkodobějších výstav.

GaP / Galerii a Prostor otevřel v květnu 2019 spolek Umění do Znojma, který ve Znojmě působí již od roku 2012. Základní myšlenkou této kulturní instituce je přinášet do Znojma aktuální výtvarné umění, významně přispívat k rozvoji kultury a stmelovat obyvatele města ve společném zájmu o umění.
GaP je výstavním prostorem, ateliérem, alternativní divadelní scénou, debatním i koncertním místem, kinem, kavárnou a sdíleným pracovním prostorem. Jeho program je určený všem, pro které je kultura a umění důležitou součástí života. Spolupracuje s různými organizacemi ve Znojmě i v dalších českých a zahraničních městech (Slovensko, Rakousko). Svou činností se snaží přispívat k expanzi současného umění do menších měst.

Výstava v přízemí Domu umění:
• JIŘÍ ČERNÝ - Krajina jižní Moravy v obrazech
Výstava obrazů autora, který v současnosti působí jako kastelán na Starém zámku v Jevišovicích. Výběr z jeho tvorby zaměřené na krajinomalbu. Jedná se o malby olejem a akrylem jimiž zachycuje dojmy z krás milovaného kraje, především jihozápadní Moravy.

Výstava ve výstavních sálech v 1. patře Domu umění:
• PRVOREPUBLIKOVÉ ZNOJMO
Výstava zaměřená na život, architekturu a další pohledy na meziválečné Znojmo. Její součástí bude připomenutí výročí narození i úmrtí JUDr. Mareše, významného českého starosty města.

Slunovraty v nás
Výstava fotografií včelích nástavků z Galerie včelín a drátovaných dekorací Magdalény Řihákové a Kateřiny Mrvové.

Znojemský umělec doc. akad. mal. Karel Pokorný letos představí novou prodejní bytovou galerii ve stylu klasických galerií z Vídně a Paříže. Poodhalí depozitář celoživotní tvorby, svůj nový podkrovní ateliér a slunečnou učebnu pro výuku klasické kresby a malby. Ve své poslední tvorbě pojal zobrazení lidské figury materializací linie v prostoru, která dokáže minimalisticky znázornit rozmanitost děje.
Návštěvu ateliéru Karla Pokorného můžete rovněž spojit s návštěvou jeho designové výstavy ZTĚLESNĚNÍ v galerii Stodola v Popicích (Popice 56, Znojmo). Vstup do galerie zdarma v rámci DOA.