Výtvarná tvorba, kterou se Dalimil Vlach kontinuálně zabývá od středoškolských studií, prošla během posledních několika let podstatným vývojem. A přestože v porovnání s dřívější prací je technologické zpracování děl na první pohled odlišné, témata, které zpracovává, zůstávají neměnná. Jedná se o lidskou tvář – podobizny, studie figury u níž analyzuje vzájemné vztahy s okolním prostředím. Jednoduše vychází ze základní žánrové trojice: portrét, krajina, zátiší, kterou, v různých poměrech, kombinuje. Snaží se o propojení racionálního pozorování přírody se zkušeností vnitřního prožitku.
Principiálně vychází z malířství přelomu 19. a 20. století a také barokního šerosvitu, což souvisí s tím, že trendy a módní tendence uměleckého světa nebere příliš na zřetel. Ve výtvarném projevu a umění obecně Dalimil Vlach vyhledává určitou zručnost spojenou se svobodným a volným projevem, který umožňuje technika malba alla prima.
Vyobrazování mateřství má v dějinách umění hlubokou tradici a je samo o sobě námětem natolik univerzálním, že nabízí nevyčerpatelnou škálu možností k zpracování. Po založení vlastní rodiny, bylo proto pro něj jakousi bezprostřední samozřejmostí, že se tímto tématem začal hlouběji zabývat. Pořizuje malířské deníkové záznamy založené na střetu s každodenní nepříliš vzdálenou konkrétní realitou, zároveň však spojené se snahou o jakousi univerzální srozumitelnost.