Kromě Dnů otevřených ateliérů máte za sebou i vlastní výstavní projekty, kde své dílo prezentujete. Založil jste Galerii Lesovna, realizoval jste projekt Galerie Zastávka, kde vaše fotografie povznesly obyčejné autobusové zastávky na galerie umění, a v rámci fotodílny se mohli zájemci připojit k focení krajiny s vámi. Chystáte nějaký další projekt?
Nápad udělat Galerie Zastávka na vesnicích ve znojemském okrese přišel v době, kdy jsem působil v MAS Živé Pomezí Krumlovsko–Jevišovicko. Pracoval jsem na projektu Po stopách prapředků a dokumentu o staré formanské cestě a s foťákem navštívil téměř všech 52 obcí MASky. No, a nápad byl na světě. Vznikla první zastávková galerie v Blížkovicích a další byly rozjednané. Zanedlouho jsem ukončil své členství, projekt usnul a další ZG nevznikly. Ale blýská se na lepší časy! Pokud vše půjde dle plánu, v příštím roce chci navázat a pokračovat.
A projekt foto-dilna.cz… grafické a fotografické práce začaly přibývat a taktéž čas věnovaný rodině. Rozhodl jsem se, že správný čas přijde. Myslím, že Podyjí má hodně co nabídnout a že cíl pomoci začínajícím i pokročilým fotografům na jejich cestě ke krásným fotkám prostřednictvím fotodílen může zaujmout. Tedy další výzva je dílny dotáhnout a oživit.
I Galerie Lesovna je minulostí, ale svůj účel plnila náramně. A mám radost, že Lesovna dala příležitost nejen k prezentaci vlastní tvorby, ale i dětí a přátel. Nicméně uzrála myšlenka zřízení stálé venkovní galerie U Mišpule. V rámci letošních Dnů otevřených ateliérů chci její fungování zahájit autorskou výstavou.

Nejčastějším motivem vašich fotografií je krajina Podyjí. Podyjí vám učarovalo natolik, že se stalo vaším domovem. Ještě vám nezevšednělo?
Fotografie za to může! S kamarádem Honzou Kosem jsme připravovali turistického průvodce „Podyjí a Jihozápadní Morava – Nejkrásnější turistické trasy“ pro vydavatelství Freytag & Berndt. Tak se stal Čížov, vesnička v NP Podyjí, pro mě i mou skvělou ženu – díky Honzovi, který zde žije a u něhož doma jsme knihu dokončovali – místem zaslíbeným.
Život v Čížově je pro naši pětičlennou rodinu bez přehánění odměnou. A zevšednění? Ani po sedmnácti letech se nedostavilo. Intenzita okolní přírody zajišťuje dostatek pracovních úkolů kolem domu, provoz našeho penzionu U Mišpule si také říká o pozornost a nevyčerpatelná energie tří synů vše završuje. Prostě Podyjí nás chytlo a už nepustilo.

Jak vaše fotky vznikají? Touláte se krajinou a mačkáte spoušť, až vidíte dokonalý záběr? Nebo už krajinu Podyjí tak dobře znáte, že na jednotlivé lokality chodíte cíleně?
Mám to tak i tak. Krajina mého okolí je neustálou inspirací a tvrdit, že ji dokonale znám, by bylo troufalé. Proměňuje se v čase a ročních obdobích, zkrátka zraje a hraje si, stejně jako já. Mám období, kdy mám toulavou náladu, jen tak se courám krajinou a něco „skočí“ před objektiv samo, na to přijde zcela přesný plán a jdu si za svým. S přesným plánem to tedy dost často nevyjde, neb příroda má úplně jiný a úplně v pohodě mě pošle domů bez vytouženého záběru. V ten okamžik přichází výzva. Dám to!
Tady mi naskočí refrén písně od Wabiho Ryvoly s názvem „Vracím se, vracím“.

„Vracím se, vracím ze všech stran
telegrafním sloupům naslouchám
vítr v drátech vzlyká
a píseň dálek tichá
otvírá krajinu dokořán.“

Foťák ale neodkládáte ani na svých cestách. Cestujete cíleně za fotkami? Nebo jen zkrátka berete foťák s sebou?
Hodně cest jsme v minulosti podnikali s dětmi a to mi dalo jednoznačnou odpověď, jak snoubit focení a rodinu na cestě. Na společných cestách krajinu nefotím, pouze vzniká jakýsi fotodeník s místy, kam se následně vracím. Ať je to nejbližší krajina, místa v ČR, nebo zahraničí. Pro mě je ideální cestovat za krajinářskou fotkou sám. Citlivost pro vnímání a nasávání atmosféry míst je ničím nerušena, mám čas na zastavení, lelkování, pozorování a focení. Pro mě je to určitý druh meditace a očisty. To se třemi neposedy zkrátka nejde.

Atmosféra vašich fotek je velmi podmanivá. Zdá se, že kvůli záběru jste ochotný mrznout nebo si přivstat na rozbřesk v ranní mlze. Která z vašich fotek vás stála nejvíce sil?
Být zavěšený na laně nad kaňonem řeky Dyje v únoru při minus deseti stupních a čekat na východ slunce je intenzivní zážitek. Nebo dlouhá expozice zimní řeky, kdy jsem s foťákem na stativu uprostřed toku a Vranovská přehrada pustí vodu, načež hladina během desítek minut stoupne o půl metru. Vyškrábat se pak na břeh po pás mokrý je také znamenitá taškařice. Když se fotka podaří, je všechno příkoří pryč... Jo, stálo to za to.

Jaroslav Frecer, kurátor JMM ve Znojmě