V Masarykově rodném městě Hodoníně, na ulici Štefánikově, stoupáme výtahem v panelovém domě k malému bytovému ateliéru. Jednotlivé pokoje bytu skrývají sklady barev, blintrámů, pláten, depozitáře obrazů a střídají zátiší sestavená z klasických sádrových odlitků, obrazů spřízněných malířů nebo rozpracovaných děl – aktuálně několik desek pro freskovou malbu v různých stadiích přípravy.

Pocházíš ze Slovenska, od Partyzánského, kde jsi také vystudoval střední školu, obor design obuvi, a potom jsi šel do Bratislavy na malbu k profesoru Jánovi Bergerovi. Jak vzpomínáš na studium v jeho ateliéru?
Profesora Bergera mám velice rád a považuji ho za jednoho z nejlepších malířů na Slovensku. Je vynikající v použití barvy a odvážných barevných kombinací. Jeho malba navazuje na modernisty dvacátého století, především na expresionisty a nabisty. Můj školní malířský program se zakládal na realistické figurální malbě a na studiu starých mistrů renesance a baroka. Zpočátku jsme spolu trochu bojovali. Vážím si jeho tolerantnosti a trpělivosti, nakonec jsem totiž mohl svůj směr rozvíjet.

Jak se ti v těchto bytových prostorech maluje?
Je to nízkonákladový ateliér. Nejlépe se tady maluje třísezónně – jaro, podzim, zima. V létě je tady docela horko. Třeba fresky už moc rychle vysychají.

Jak ses dostal k fresce?
Na škole, kde učím, zkoušíme se studenty různé techniky, realizovali jsme secco, ale pravou fresku jsme tam nikdy nedělali. Rozhodl jsem se ji zkusit, a tak jsem si techniku nastudoval a vyzkoušel a během té práce mě chytla. Líbí se mi vrstvení omítky, její struktura a plastičnost. A taky že freska nezestárne, nezežloutne jako olejomalba. Je to zejména úplně jiný zážitek z malby.

Na tvých obrazech se v poslední době často vyskytují figury – malí kluci. Vím, že máš dva syny. Souvisí to nějak?
Většinou jsou to moji synovci, tři kluci mé sestry, kteří jsou ochotní mi zapózovat pro připravovaný obraz, a na některých obrazech jsou to zase moji synové. Rád je maluji, jsou součástí děje, účastníci obrazového příběhu a zároveň jsou portrétovanými. Oni to berou spíše jako hru a různě u toho blbnou, ale většinou se dá nějaká fotka použít jako předloha pro scénu obrazu. Často jim vkládám různé atributy. Třeba tady je uschlá ratolest jako symbol ustupujícího křesťanství. Palmová ratolest je v křesťanství symbolem vítězství, ale mně připadá, jako by dnes o víru a mravný život nikdo nestál.

Tady si kluci hrají s křížem.
To je vlastně podobné téma. Pohrávání si s něčím posvátným, o čem vlastně pořádně nic neví, a nerozumí, co s tím mají dělat. A tady na dalším obraze je chlapec nasazující si parohy. To je odkaz na mytologii, na mladého Aktaióna, který byl výborným lovcem a jednou na lovu spatřil nahou bohyni Artemis, která ho za to potrestala proměněním v jelena. V podobě jelena byl pak roztrhán svými vlastními loveckými psy, kteří ho nepoznali. Je to symbolika toho, že když odhalíš něco, co má zůstat skryté, je zakázané, následuje trest. Podobně se ptám, jestli lidstvo není příliš opovážlivé ve své zvědavosti a neponese za to trest.

Ty pocházíš z tradiční křesťanské rodiny?
Rodiče nejsou moc křesťansky aktivní. K tomu mě vedla především babička. Teď má 91 let. Má jen základní vzdělání, ale je v ní taková moudrost, která nesouvisí s tím, kolik máš škol nebo kolik umíš jazyků. Z ní ta víra jde cítit, taková lidskost a životní zkušenosti. Rád na ni vzpomínám. Ona byla ta, která mě v dětství k víře nasměrovala. Nedokázala o víře nějak filozofovat, ale měla vždy víru v srdci – víru srdce.

Jan Buchta, kurátor GVU v Hodoníně