Sedíme spolu s malířkou a galeristkou v úzké zahradě na okraji historického centra Mikulova, v židovské čtvrti nedaleko Horní synagogy z poloviny šestnáctého století. Pestrobarevně pomalovaná zeď zahrady vypovídá o svěží kreativitě, která zde v nepravidelných intervalech dostává prostor a symbioticky se snoubí s prastarostí okolního kamení a cihel, jež vytváří přitažlivá panoramata a zákoutí dýchající živoucím tichem.

Tady jste vyrůstala?
Jsem rodačka z Mikulova a tady kousek dál jsme bydleli. Tady to je moje dětství.

Pak jste chodila do mikulovského gymnázia?
Rodiče ze mě chtěli mít paní doktorku, aby ze mě tedy něco bylo. Přes moji touhu malovat mě přesvědčili ke studiu zdravotní sestry do Kyjova, kde jsem ovšem vydržela dva měsíce. Nakonec jsem skončila tady na gymplu a dostala jsem se do rukou paní profesorce Červené. Ta mě okamžitě doporučila na zušku. To byly moje zlaté roky. Ale pak co dál? Nakonec jsem byla chvíli na pajdáku a pak i nějakou dobu učila v Lednici. Vystřídala jsem nejrůznější profese a nakonec jsem se vrátila různými oklikami ke svému snu z dětství, malování.

Čtyři roky jste působila na radnici. Jaké to bylo?
Hodně dlouho jsem se rozhodovala, jestli do toho jít. S takovou prací se člověku úplně přesype život. Já osobně mám ráda samotu – jsem spíš introvert. A když je člověk místostarosta, má spoustu společenských povinností něco zahajovat, ukončovat, přebírat, předávat, zasedání, schůze, porady… Každopádně to byla velká výzva a zkušenost.

Domlouvali jste ještě letošní ročník Dílny, že ano?
Myslím, že se nám podařilo domluvit dobré zastoupení. Lepší už snad ani nešlo. A podařilo se také zapsat výtvarná díla ze všech ročníků Dílny do Centrální evidence sbírek Ministerstva kultury. Nyní jsou uložena v depozitáři na zámku, ale vlastníkem je město. Je to hlavně ochrana celistvosti sbírky proti jejímu rozpadu, aby se třeba nejcennější věci neprodaly a podobně.

V průběhu práce pro město jste asi moc času na tvorbu neměla, že?
Moc to nešlo, ale jak jsem skončila, tak jsem všude kolem sebe potřebovala barvy. Až sebezáchovně. A dostala jsem dvě nabídky na výstavy s krátkým termínem na přípravu a začínající téměř zároveň.

Jedna byla v Hustopečích v městské galerii – a ta druhá?
Ta druhá byla v Senátu České republiky. Potěšily mě velmi pozitivní reakce i zprávy o vysoké návštěvnosti, ale já přece jenom tvořím hlavně pro sebe. Je to pro mne i taková komunikace sama se sebou. Tvořím víceméně intuitivně, do obrazů se mi často promítají sny, příběhy lidí, kteří už tady nejsou, i moje potřeba po zklidnění v tomto hlučném, neklidném světě. Snažím se být v malbě otevřená pro to, co má přijít.

Jak vás ovlivnilo studium arteterapie?
Studovala jsem dva roky v Brně expresivní terapii se zaměřením na arteterapii. Zajímalo mě to moc. Při závěrečné práci jsem popisovala svůj příběh, kdy jsem se po těžké dvojnásobné operaci pravé ruky dostávala postupně k běžným pohybům. Když lékaři viděli můj rentgen ruky, tak se divili, že vůbec něco dělám. Já jsem se z dlouhodobých pooperačních i následných psychických bolestí doslova vymalovala. A nebylo to jednoduché. To bylo před dvaceti lety. To se o arteterapii u nás ještě nic moc nevědělo. Tehdy jsem si do ortézy zastrčila štětec a tím jsem malovala. Prsty, které mě děsně bolely, jsem roztírala barvu.

A potom jste založila galerii Efram?
Ano. Tehdy jsem se dostala do bytu v tomto domě, bývalé židovské škole, kde byly zanedbané sklepy se spoustou nepořádku, ale já jsem viděla hlavně ty krásné klenby. Tak vznikla galerie. V roce 2009 jsem pak začala s výtvarnými semináři a sympozii pro studenty.

Ve vašich malbách se hodně objevuje židovská tematika, můžete mi k tomu říct více?
Protože jsem se narodila v tomto městě, žiju v židovské škole a mám i své osobní důvody. Hodně silné to pro mne začalo být po zmiňované operaci. S židovskou tematikou přišel takový pocit, jako když se člověk vrátí domů, do míst, kde je mu dobře. Je mi to úplně přirozené a hodně blízké. Ne jako náboženství, ale jako způsob života. Náboženství je pro mne instituce, ale víra je pro mne něco soukromého. Člověk má na výběr mezi dobrem a zlem, světlem a tmou, což by měl umět rozlišit a zvolit si. Má svobodu a zodpovědnost, což je krásné.

Jan Buchta, kurátor GVU v Hodoníně