Průjezd do brownfieldu bývalé Mosilany naznačuje, že se nyní pohybujeme v prostoru, kde je stopadesátiletý prach vířen novým ruchem. Ateliéry výtvarníků uplatňují své kreativní ambice vedle řemeslných a technologických firem. Naším cílem je sdílený ateliér ve třetím patře budovy 1A, kde spolu s malířem Zdeňkem Náplavou tvoří také Tomáš Jirků.

V roce 2010 jsi měl výstavu v naší galerii v Hodoníně. To ses ještě zabýval komiksovou tvorbou a maloval jsi obrazy s fantasy tematikou. Teď už je ale všechno jinak. Co se od té doby událo?
V té době jsem ještě učil na gymnáziu, ale postupně přibývalo pracovních úkolů, o kterých jsem nebyl přesvědčený, že jsou správně, ale nutil jsem se do nich. Byla to kombinace více věcí a cítil jsem se strašně vypálený.

Vystudoval jsi učitelství výtvarné výchovy a anglického jazyka tady v Brně, ale učil jsi jen angličtinu.
Ze začátku jsem učil jenom angličtinu, ale postupem času jsem začal učit i výtvarku, což jsem nikdy nechtěl. Neměl jsem totiž dojem, že bych to měl učit nebo že bych to uměl učit. Hodně žáků bere výtvarku jako přestávku, nebaví je to. A navíc si myslím, že na výtvarnou činnost je potřeba hodně času, což ve škole není.

To nakonec vyvrcholilo tím, že jsi ve školství skončil a odjel jsi do Anglie.
Ano. Sbalil jsem se a odjel do Anglie, kde jsem ze začátku pracoval na stavbách, protože jsem už nechtěl učit, i když jsem nějaké nabídky měl i tam. Nakonec jsem narazil na inzerát, kde potřebovali člověka mluvícího česky a anglicky. Nevěděl jsem, co to znamená být „standby“ na rafinérii, ale prošel jsem nějakým kurzem a nastoupil. Myslel jsem si, že to bude jednorázová akce – byla tehdy velká odstávka největší rafinérie v UK a potřebovali extra lidi. Později jsem se k tomu ale vrátil a dělám to i dnes.

Když to skončilo, tak ses vydal na plavbu po Pacifiku?
Kamarád, co žije na Novém Zélandu, dostal nabídku, že má přetáhnout loď z Panamy na Filipíny, a protože jsme kdysi spolu pluli po Středozemním moři, tak mi psal, jestli bych s ním nejel. Řekl jsem mu, že jasně, že je to přesně to, co teď chci. No, a tak jsem odletěl do Panamy. Nejdřív jsme připravovali loď, která nebyla v dobrém stavu. Když jsem zjistil, že poplujeme přes Markézy, kde žil Gauguin, tak jsme se domluvili, že tam uděláme zastávku. U Hiva Oa jsme museli volat o pomoc, protože loď se po čtyřiceti dnech plavby dostala do takového stavu, že přestala být řiditelná. Přestal nám fungovat motor, což je docela zásadní věc, když chceš někde zakotvit a jsou tam skály a vítr fouká jinak, než bys chtěl. Do vleku nás vzali dva domorodci, místní dobrovolní záchranáři, bez kterých bychom nejspíš ztroskotali. Vypluli jsme v dubnu a do Papeete jsme dopluli v září. Celé léto 2016 jsme byli na Hiva Oa a opravovali naši loď. Když jsem posílal nějaké fotky, tak lidi z Čech obdivovali, na jaké jsem skvělé dovolené, ale kamarádky z Portugalska mi říkaly, jaký jsem blázen, že se vydávám na tak nebezpečnou plavbu. Žijeme v úplně odlišných kontextech. V Portugalsku mají historickou zkušenost s tím, že se jim z rybolovu občas někdo nevrátil, chlapi od rodin. Moře si je vzalo.

Do cíle na Filipínách jste nakonec nedopluli.
Skončili jsme na Tahiti. Ondra, se kterým jsme tu plavbu absolvovali, musel už do práce, a tak jsem nakonec se svolením majitele tu loď na Tahiti prodával. Pak jsem našel jiného kapitána, který někoho potřeboval na plavbu na Nový Zéland. Tam jsem se zase setkal s Ondrou a cestovali jsme po Zélandu. Potom jsem se vrátil už do ČR. Našel jsem si levný pronájem u Tanvaldu a rozhodl se, že budu hodně malovat.

Takže nyní to máš tak, že několik měsíců pracuješ na rafinérii a pak se vracíš do Brna a maluješ?
Bylo to tak, že jsem maloval více a pracoval méně, ale nyní je to naopak. Přešlo na mě organizování lidí z ČR a Slovenska, protože borec, co to dělal přede mnou, skončil. Vždycky je to něco za něco. Kdybych víc maloval a míň vydělával, musel bych se víc podbízet, a navíc já nejsem malíř, který dokáže malovat rychle.

V obrazech byl pro tebe vždycky důležitý námět, ale i když děláš realistické obrazy, tak nacházíš v zobrazovaných objektech vlastní texturu a hraješ si s kombinacemi barev.
Dřív, jak jsi říkal na začátku, jsem dělal komiksy a obrazy hodně vyprávěcí, ilustrativní. A i teď je pro mě námět hodně důležitý. Vybírám si lidi, kteří mě nějak zaujmou nebo mám k nim přímo nějaký vztah. Ale barva je pro mě důležitá víc. Jestli mi rozumíš, jak to myslím...

Jan Buchta, kurátor GVU v Hodoníně