Autor se věnuje majolikové a kameninové plastice od poloviny 70. let. Je především znám jako autor stylizovaných figurálních plastik z glazované majoliky. Groš s oblibou provokuje své okolí a užívá si jeho reakcí. Jeho díla oplývají hravostí, nešetří se v nich vtipem s humornou až sarkastickou nadsázkou na hranici grotesky.
Grošovy práce vznikají většinou v tematických celcích: cyklus Velká Morava se například skládá z různých figur nebo jejich kompozic, které zobrazují hrdiny lokálních mýtů, historických postav a představitelů kultury, vědy i sportu (Kojení orla Matkou Moravou, 1995). V dalším cyklu Vladimír Groš personifikoval automobilové motory, v jiném se zabýval karoseriemi futuristických vozů (Auta, 1997).
Tvoří také nádoby a plastiky z kameniny, které vytáčí na kruhu, spojuje a modeluje. Při práci s kameninou využívá předností plamenné pece vytápěné dřevem, kde v průběhu pálícího procesu dochází k „samoglazování“ a vzniku tzv. popelové glazury. Plastiky dokončuje ručním přebrušováním, aby zvýraznil a probarvil určitá místa.

V letech 1962–1966 vystudoval keramiku na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti a poté našel zaměstnání v ÚLUV v Uherském Hradišti. Po absolvování vojny krátce pracoval v propagačním oddělení ZVL ve slovenské Skalici, odkud se vrátil na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti. Od roku 1969 do roku 2008 zde působil jako pedagog v oboru Výtvarné zpracování keramiky a porcelánu. Tímto oborem prošly více než dvě stovky budoucích keramiků a sochařů, mj. Maxim Velčovský, Daniel Piršč, Jiří a Helena Hlušičkovi, Ondřej Batoušek, Pavla Vachunová, Ludmila Kováříková, medailér Miroslav Kovářík nebo grafický designér Jan Kovářík.
Po roce 2008 se zabývá historií domů, řemesel a živností ve Veselí nad Moravou a sbírá staré fotografie. Roku 2010 obdržel Cenu města Veselí za dlouholetou reprezentaci a rozvoj společenského a kulturního života.