Lucie je nevšední ženou. Je pro mne pravou vizionářkou. Studovala zahradní architekturu a svým přístupem a projektem Efemér ovlivnila mnoho dalších, kteří se dnes věnují ekologickému květinářství. Pořádá hostiny, oslavuje putování, píše krásné texty, oživuje staré tradice a ustavuje nové. Její kniha Svátosti otevírá srdce dnešních lidí pro různé obřady a slavení. Inspiruje k pokornému jemnému žití v krajině i ve městě. Spíše než zahradnice, i když samozřejmě stále vytváří nádherné květinové vazby, je dnes vnímána jako konceptuální umělkyně. Pro jednotlivce, ale také pro různé umělecké galerie pořádá smyslová setkání a zážitkové eventy. Lucie žije střídavě v Brně, kde má svůj ateliér, a na samotě ve starém domě v pohraničí. Pro letošní Dny otevřených ateliérů připravuje putování do rajhradského kláštera.

Lucie, co máš ráda na poutích? Popiš nám, prosím, svoji zkušenost.
Poutě pro věřící znamenají směřování k posvátnému místu, v němž mohou prostřednictvím své modlitby vyjádřit Bohu svou prosbu či poděkování. Já nejsem pokřtěná, nepatřím do žádné církve, ale křesťanství (zejména jeho vliv na formování barokní krajiny) vnímám jako součást své kultury, součást svých kořenů. Křesťanské rituály a tradice navázané na liturgický i hospodářský rok mě velmi inspirují v umělecké tvorbě i v mém osobním životě. K takovýmto rituálům patří i putování. Když se vydávám na pouť, nechávám realitu všedních dní za zády. Při chůzi zahajuji slavnost svobodného pohybu, zvyšování soustředěnosti a citlivosti a také duchovní očisty. Mám moc ráda knihu Chůze od Davida Thoreaua, který přirovnává putování ke koupání hlavy v novém ovzduší, k novému zaměstnání. Já osobně zažívám na poutích velmi často pocity radosti, až euforie, což se mi pomocí slov těžko popisuje, cítím se vetkaná do okolního prostoru. Tělo pracuje v rovnoměrném rytmu kroků a mysl se postupně zbavuje balastu. Člověkem nezničená příroda je pro mě posvátný, léčivý, božský prostor. U křížků, v kapličkách či v kostelících i já rozjímám a občas hovořím s Bohem, jen neodříkávám otčenáš. Při pomalém pohybu si daleko intenzivněji uvědomuji, jaké škody v krajině pácháme. Putování mi otevírá oči.

Jak nás může obohatit putování krajinou?
Putování nás proměňuje a já si troufám tvrdit, že rozhodně k lepšímu. Už zmíněná pomalost pohybu umožňuje vnímání detailů, ať krásných, nebo děsivých. Po cestě se nám nabízejí nové podněty a inspirace a my můžeme objevit něco, co nás úplně promění, obrátí. Mě putování přivedlo k potřebě ochraňovat místo, kde žiji, a pečovat o něj. Se sousedy a přáteli čerstvě pořádáme vlastní pouť, k níž patří ceremonie zametání opuštěného kostela nebo meditativní vytrhávání plevele ze zanedbaných německých hrobů. V procesí neseme růže, které pak na hroby zasadíme. Je to dlouhý a pomalý proces, sleduji jeho proměnlivost, ještě nevím, jak dopadne. Vždycky se těším na vytržení z našich všedních životů, když spolu strávíme celý den na cestě. Poutníci se proměňují, každý rok přijde někdo nový, stále se otevírá možnost vzájemného obohacování. A já věřím, že zdejší krajina z nás má radost, přicházíme ji navštívit, konečně. Tak dlouho byla osamělá.

Myslíš, že putování nebo staré obřady mohou lidem pomoci najít jejich kořeny?
Myslím, že ano. Přesně tuto otázku řeším také ve své disertační práci. Přestěhovala jsem se z Moravy do pohraničí severních Čech. Nemám tu žádné předky. Navíc je tato krajina postižena historickými událostmi, tedy odsunem původního německého obyvatelstva po skončení druhé světové války. S českými Němci zmizely jejich tradice, rituály i slavnosti. Osiřelá místa bez péče pustla a noví dosídlenci z různých krajin a mnohdy i kultur neuměli v krajině hospodařit, neuměli si s ní vytvořit vztah. Každý si mohl přinést tradice ze svého kraje, ale ty byly rozmanité, ne společné, nemohly novou komunitu propojit. Lidé neslaví s krajinou ani spolu navzájem. A právě putování se může stát novou tradicí. Vyjít každý rok společně, vytvořit si vlastní posvátnou poutní cestu, poznávat svůj domov blíž a blíž. Svou nevědomost, zapomínání či lhostejnost k místu proměnit v úctu, obdiv, v chuť dál navazovat, chránit a pečovat. Vytvořit si vzájemné pouto, zakořenit. Chůze krajinou nového domova pro můj osobní proces zakořeňování dobře funguje.

Proč je tak důležité začlenit tradice do života?
Tradice považuji za nehmotné kulturní dědictví po předcích, často opředené tajemstvím, které vykonáváme, a mnohdy už třeba nevíme proč. Tradice se předávají z generace na generaci, nejsou statické, proměňují se v čase nebo vymizí. Mě přitahují obyčeje či různé poznatky navázané na přírodní cyklus čtyř střídajících se ročních dob. Udržování či oživování takových tradic nám může pomoci obnovovat či posilovat pouto k přírodě. Také nám dovolí se na chvíli vzdálit ze světa technologií. Naše zrychlené a mnohdy chaotické prožívání času dostane prostor se zastavit, zpomalit, zachytit rytmus střídání všedních a slavnostních okamžiků. Každý rok se těším na Velikonoce, jak si užiji Svatý týden den po dni. Uklízení domova, chystání na slavnost, sbírání divokých hořkých bylin, večerní rituální hostina s přáteli, ranní koupání v krajině před východem slunce v ledové vodě pro zachování zdraví, vnášení nového světla do temného domu, radostné očekávání východu slunce... Je toho tolik a my máme stále příležitost zachytit volání z minulosti, sevřít červenou nit a nechat se vést dál.

Díky komu jsi objevila tuto svoji cestu a vztah k posvátnu?
Už od dětství jsem cítila na určitých místech zvláštní, intenzivní výsostný pocit. Spíš než konkrétní osoba mé vnímání rozhodně ovlivnily rostliny, příroda a určité prostory – nejčastěji velmi staré autentické domy a sakrální stavby. Díky svému zaměstnání chodím vlastně neustále pěšky krajinou, mnohdy ještě krásnou, ale mnohdy zničenou. Potom si opravdu vědomě vážím každého místa, které člověk nestihl poškodit. Na něm cítím posvátno a snažím se ho svými jemnými slavnostmi zprostředkovat ostatním, rozvibrovat také jejich citlivost. Mám obrovské štěstí, že mohu žít v domě usazeném v zákonem chráněné krajině. Tento dům je starý, opravdový, s prošlapanými podlahami a ohmatanými klikami, nezničený rekonstrukcemi. Jen jsme mu museli vrátit zrak – dřevěná špaletová okna. Každé ráno děkuji, že mohu v takovémto posvátném prostoru žít a že mou další obývací místností je veskrze panenská krajina kolem.
Co dává smysl tvému životu?
Smysl mého života sytí radostná tvořivost, plynoucí z potřeby chránit životní prostor. Vydatným zdrojem inspirace pro mé umění a můj způsob existence je moudrost předků a jejich schopnost žít v harmonii s přírodou. Mám ráda sdílení a spolupráci, společně strávený slavnostní čas, jejž si poté neseme v paměti. Snad ještě zásadnější jsou však pro mě přátelské vztahy s lidmi, s rostlinami, s mým psem, tedy také s mimolidskými bytostmi. Pramen kreativity se proměňuje, v obtížných horkých měsících může i vyschnout, odpočívat. Nelze z něj jen brát, neustále čerpat. Ale být součástí ochranné a podpůrné smečky dává mému životu opravdu smysl.

Romana Košutková, kurátorka GVU v Hodoníně